Základem reprezentace je široký tým a motivace, říká šéftrenér Jakub Makovička - I. část

Jako závodník získal Jakub Makovička kompletní sbírku medailí z mistrovství Evropy. Včetně titulu s legendární osmou strokovanou v roce 2007 Ondrou Synkem na šampionátu v Poznani. Absolvoval i dvoje olympijské hry a byl to právě on, kdo pomohl Václavu Chalupovi zakončit kariéru na světovém šampionátu 2009 symbolickou stříbrnou medailí. V roli šéftrenéra veslařské reprezentace má Jakub Makovička za sebou první sezonu, ve které zejména rozšířená základna reprezentace do 23 let prokázala, že české veslování nabralo nadějný směr.

Jakube, jaký byl z tvého pohledu rok 2020?

V této pozici to byla moje první sezona. Z pověření svazu jsem ji převzal po Simonu Coxovi. Jako ústřední trenér pracuju souběžně se svým zaměstnáním, tedy na půl úvazku. První rok jsem se de facto učil. Koronavirus mi svým způsobem pomohl, akcí bylo míň než obvykle. Závodníků mi ale bylo líto, když nemohli vycestovat na soustředění a závody do zahraničí. Vím, že mám ještě slabiny v papírování. Na svazu se mi s ním snaží pomáhat. Dávám přednost fyzickému kontaktu se závodníky i trenéry. Snažím se s lidmi co nejvíc scházet a všechny záležitosti osobně konzultovat. Chtěl jsem nastavit systém na příští olympijský cyklus, postavit širší základnu do 23 let – v maximálním možném počtu. Nejde sice o to za každou cenu obsadit všechny disciplíny, ale určitě potřebujeme v této věkové kategorii širší základnu. Z ní se zákonitě vybírá do dospělé - elitní reprezentace lépe. V tom se odlišuju od svého předchůdce, protože lidí máme podle mne pořád málo. Proto ani ve „velké“ reprezentaci zatím neprosazuju žádné limity na trenažéru. Pro všechny představuje trenažér „jen“ důležitý měřený test osobní fyzické kondice. Rozhoduje se na vodě!

Nadějné výsledky se dostavily nečekaně rychle. České veslování po dlouhé době postavilo finálové osmy mužů i žen, byť „pouze“ v kategorii do 23 let.

Loni jsme neměli k dispozici distanční závod a kontrolky jsme uspořádali pro širokou veřejnost. Nakonec jsme obsadili poměrně velké množství disciplín na ME do 23 let, což byl jediný velký závod pro tuto kategorii. Všichni dopadli dobře, nikdo nepropadl. Po dlouhé době jsme nasadili dvě osmy – obě byly páté, což považuji za super výsledek.  Párová čtyřka kluků vyhrála, Honza Cincibuch získal stříbro, dvojka holek dojela čtvrtá. Kromě dvou disciplín jsme měli všechny lodě ve finále. Na třiadvacítkové Evropě se přitom sešla široká konkurence. Pro celý kontinent byl šampionát v Duisburgu jedinou příležitostí závodit na mezinárodní úrovni. Je vidět, že tým do 23 let funguje. Je to dané i tím, že je většinou složený z medailistů juniorských šampionátů. Mým cílem je udržet u veslování maximum z těchto lidí a postupně na ně nabalovat další. Z nich pak můžeme čerpat do elitní reprezentace. Do nadcházejícího cyklu jsem také udělal menší trenérskou rošádu. Ivu Uhlovou jsem přiřadil ke klukům.

Jak ji berou? Přece jenom ve veslování nebývá zvykem, aby muže vedla trenérka.

Myslím si, že úplně super. Má tvrdší přístup, z mého pohledu je to správný přístup. Ženy máme rozmazlené. Našlapujeme okolo nich po špičkách, jsou tak vychované z minulosti a těžko se předělávají. Jde o to postupně měnit systém, aby ta děvčata chtěla bojovat a neřešit zbytečnosti. Pro mě osobně představuje ženský tým největší práci. V něm se vyskytuje nejvíc dohadování, i když mi trenéři tvrdí, že je všechno bez problémů, tak to ve skutečnosti úplně tak není. Minulá sezona se ovšem povedla – zejména ve „23“. Dospělí byli víc než ostatní kategorie poznamenaní koronavirem, takže jsme neměli k dispozici posádky na ME v plné síle. Ženská čtyřka, do které jsem vkládal naděje, startovala z poloviny s náhradnicemi. Chlapská párovka vůbec nejela. Lehký dvojskif kluků taky ne. Účast na velkém ME koronavirus hodně poznamenal. I když nemůžeme mluvit o výrazném úspěchu, přesto spousta posádek absolvovala Evropu se ctí. Za jiných okolností by se někteří veslaři a veslařky na ME ani nepodívali. Neměli jsme k dispozici „vlajkové“ lodě. Nestartoval Ondra Synek s Kubou Podrazilem na dvojskifu. Kuba jel skifa, Evropa se mu však nepovedla.

V čem spatřuješ důvod? Fyzicky přece musí být mistr Evropy i světa na trenažéru připravený excelentně.

U něj mě to mrzí, protože jsem si myslel, že by mohl být nástupcem Ondry, alespoň na pár let, také už mu letos bude třicet… Zatím to ale vypadá, že je typickým veslařem do posádky. V ní je nepostradatelný. On jako kdyby pořád hledal na skifu správné tempo – rytmus, který na skifu není, protože tam se musí jet furt naplno! Větší posádky fungují jako seřízené soukolí a ty se k němu buď hodíš a funguje to, anebo nehodíš a nahradí tě někdo jiný. Skif je prostě o fyzičce, hlavě a individuálním optimálním pojetí tempa, proto je tak těžký. Loni jsem nejvíc očekával právě od dvojskifu Kuby s Ondrou. Moc si přeju, aby Ondra Synek ukončil kariéru se zlatou medailí z olympiády. Rejpu do něj i na tréninku – říkám mu, že málo trénuje, že mají rezervy. Je to napůl v legraci, ale upřímně je to moje velké přání.

Chce se Ondrovi ještě dřít?

Kdyby se mu nechtělo, tak to přece nedělá! Je to těžký, medailí ve své sbírce má opravdu hodně. Vím, a jsem přesvědčený, že by měl na to vyhrát olympiádu i na skifu! Jeho tréninky tomu napovídají, ukazuje mi fotky displejů. Vím, jak ostře na sebe jezdí s Kubou na skifech. Akorát ten motivační impuls není už logicky takový, jako býval. Vesluje na nejvyšší úrovni dvě desetiletí. Ten dvojskif mu dal ovšem nový náboj! Loni mu vyhovovalo, že trénovali trošku míň, protože se nevědělo, co bude dál. Teď mám spíš obavy, aby se u nich neprojevila sezona bez závodů a soustředění. Pro Kubu je dvojskif obrovská šance. Vím, že se na té lodi pro Ondru rozkrájí. A nejvíc bych si přál, aby pak ještě spolu závodili na mistrovství světa v Račicích, ale to už hodně předbíhám.

Říkáš, že nejošemetnější je situace v ženském týmu.

Největší boj byl loni o čtyřku žen. Nakonec jsem ji prosadil. Trénoval ji Luboš Ondráček. Výsledek na Evropě nebyl špatný, vzhledem k tomu, že startovaly se dvěma náhradnicemi. Koncem minulého roku proběhlo v Praze testování a na základě něho soustředění s telemetrickým měřením. Vyplynulo z něj, že se vytvoří dvojka holek Flamíková – Novotníková, které se připraví na dodatečnou olympijskou kvalifikaci. Anča Šantrůčková se zaměří na skif do 23 let. Její parťačka ze zlaté dvojky z juniorského světového šampionátu Eliška Podrazilová je bohužel dlouhodobě nemocná. Věřím, že se uzdraví, počítám s ní, ale zatím spíš v kategorii do 23 let. Podzimní test nejela, protože bere dlouhodobě antibiotika. Marodí už skoro rok. Návrat je vždycky těžký. Ještě těžší je, když jsi mladší, tělo za sebou nemá tolik let tréninku - „všechno“ spadne kompletně celé dolů. Když dáš pauzu ve třiceti a máš za sebou deset – dvanáct let vrcholového tréninku, vrátíš se rychle. Zažil jsem to sám, když jsem se vracel po čtyřech letech. Za půl roku jsem byl skoro zpátky a za rok úplně. Hodně bych Elišce přál, aby se jí návrat podařil, je bojovnice!

Výběr do čtyřky žen se loni i letos na podzim nesl v duchu “hledá se čtvrtá“. Loni v ní seděla Lucka Žabová, která nám ale „do sezony hodila vidle“.  Dokončila totiž úspěšně studium na medicíně.

Výkonnostně jsme měli tři vyrovnané skifařky, které ujely dalšímu poli, a hledali jsme k nim čtvrtou - vsadili jsme kartu na fyzicky zdatnou a věkem mladou Nikolu Kropáčkovou.

To bylo ovšem loni…

Hodně nadějně vypadá Anna Šantrůčková.

Ano – parametry má fantastické a na skifu vesluje relativně rychle. Aničku Šantrůčkovou zkoušel teď Pepa Lukš na soustředění v Sabaudii ve dvojskifu s Kristýnou Fleissnerovou i Lenkou Antošovou. Hlavně tam ale veslovala na dvojce s Annou Žabovou a zkoušeli jsme čtyřku s Radkou Novotníkovou a Pavlou Flamíkovou. Výkony se měřily nejen na stopkách, ale i na telemetrii od V. Kleshněva. Po vyhodnocení a dohodě s trenéry a závodnicemi jsme na finální kvalifikaci vybrali dvojku bez kormidelnice Novotníková a Flamíková. Anička Šantrůčková chce bojovat o skifa, musí jít tedy cestou kontrolních závodů a utkat se s ostatními děvčaty. Zbytek holek, které nejsou v kategorii do 23 let, musí o své místo na slunci bojovat cestou kontrolních závodů – mám pro ně však vymyšlený trochu odlišný program, myslím tím společné tréninky a podobně. Ženský tým na MS U23?  Zase osmiveslice, chtěl bych párovou čtyřku, dvojskifa, ale všechno se stejně odvine od individuálních výkonů na kontrolkách. Velké mistrovství světa budeme řešit až po dokvalifikaci na olympiádu a po šampionátu do 23 let. Na to je čas, elitní mistrovství světa se koná v Šanghaji až v říjnu. 

Probrali jsme děvčata...

U kluků je velký průšvih v nepárovém veslování. Z loňské čtyřky, která na šampionátu nedopadla dobře, zůstala dvojka Paroulek s Maříkem. Na národní úrovni máme Kapu s Baranivským a to je v seniorech A všechno. V nepárových disciplínách prostě nemáme dlouhodobě odpovídající výkonnost. Je to samozřejmě dané i tím, že v minulých letech se nejlepší junioři soustředili na skify. „Bidlo“ se tedy moc nejezdilo. Na druhou stranu se dá z párového do nepárového veslování přesednout snáz než naopak. Vizitkou je v tom letošní „23“ osma – z pětaosmdesáti procent složená ze skifařů. Zbytek byl doplněný „bidlákama“. Na osmě se to skifaři naučili - touto cestou chci jít i dál. Z třiadvacítkové osmy bych rád vytvořil noncox nebo dvojku chlapů - seniorů A. Osma funguje současně jako farma. Kluci, kteří seděli loni v osmě, teď bojují o párovku. Stalo se to, co jsme potřebovali – úspěch. Ten velký zažila skupina kluků - párové čtyřce se podařilo vybojovat zlato a teď máme dvanáct lidí, kteří se chtějí nominovat do párové čtyřky, což je ideální stav. Komu se to nepodaří, pojede osmu. Všichni mají motivaci, makají, dřou! Tím zlepší i osmu, která byla loni pátá na mistrovství Evropy. Při tomhle vývoji můžeme brzo reálně pomýšlet s osmou na medaili ve „23“. Z té osmy je cesta buď do čtyřky párové, nebo nepárové jak U23 tak seniorů A. Tou samou cestou chci jít u děvčat.

Pohled závodníka: Když jsi sám a závodíš na Synka a Knapkovou, víš, že je těžké je předjet. Když ale vybíráš osmu z dvaceti lidí, řekneš si, že do té dvacítky se přece můžu dostat! Když se vybírá čtyřka, vybírá se z deseti a mezi ně se přece taky můžu nominovat. A makám! Ze čtyřky vždycky uděláš dvojku a z párovky dvojskif, nebo skifaře, jako byli Chalupa a Synek. Vašek jel na olympiádě v Soulu v roce 1988 párovku, o rok později získal na Bledu světové stříbro na skifu. Dvojnásobný olympijský vítěz Drysdale jel na nás na noncoxu v Aténách v roce 2004, o rok později vyhrál mistrovství světa na skifu. Základem je široký mančaft a motivace! Nedávno získali junioři světové a evropské medaile a potřebujeme, aby úspěšně pokračovali ve třiadvacítkách a potom dál v elitě.

Musím pochválit všechny trenéry za jejich práci.

Jakou roli hraje v trenérské práci minulost aktivního veslaře na vrcholové úrovni?

Je to určitě bonus, jen je třeba ho s rozvahou používat. Spousty trenérů, kteří za sebou mají bohatou reprezentační kariéru (ve sportu všeobecně) poté kladou na své svěřence stejné nároky jako na sebe, když ještě aktivně závodili a trénovali. Pokud takové nároky kladou na vyspělé (hotové) sportovce, je to v pořádku. Pokud však jejich svěřenci ještě nemají jasno, proč sport vlastně dělají, nebo chtějí dělat, není to dobré a může dojít k frustraci jak trenéra, tak jeho svěřenců. Pokud se ptáš přímo mě, vrcholový sport mě de facto vychoval k cílevědomosti a houževnatosti. Díky tomu, že jsem byl nepárový veslař, vždycky závislý na parťákovi nebo parťácích v lodi, tak mě vychoval i k týmové spolupráci.

Vraťme se ještě k tvé veslařské kariéře. Předpokládám, že za svůj největší úspěch v lodi považuješ titul mistra Evropy na osmě 2007, nebo spíš stříbro s Vaškem Chalupou na dvojce na MS 2009? 

Medaile je vždycky třešnička na dortu, já považuji za svůj největší úspěch to, že jsem byl součástí silné generace veslařů. Že jsem u toho všeho zkrátka mohl být. Když už zmiňuješ konkrétně tato dvě data, tak vítězství osmy byla asi nejvíc emoční týmová záležitost, jaká se dá u veslování prožít. Medaile s Vaškem a Oldou byla pro mě taky velmi emočně silná. Věděli jsme, že to bude Vaškův poslední závod, a navíc mě tenkrát v zimní přípravě poprvé opravdu vážně chytla záda a šest týdnů jsem netrénoval. Byl jsem moc rád, že se mi podařilo Vaška po olympiádě v Pekingu přemluvit ještě na jednu sezonu. Tehdy jsem byl pro něj rozhodnutý v té lodi umřít!

Už jsi to nakousl - jak obtížný byl návrat do kondice, když ses po skončení kariéry vracel do lodě po čtyřech letech na ME v Račicích v roce 2017? 

De facto se nám s Janem Gruberem podařilo vrátit už do sezóny 2016. Tenkrát to bylo vlastně z "hecu" - jen tak potrápit ostatní, kteří se o reprezentaci pokoušeli. Skončilo to až v Lucernu na OH kvalifikaci společně se dvěma 18letými kluky. Ještě jsem absolvoval mistrovství světa neolympijských disciplín. V roce 2017 se mistrovství Evropy konalo doma a chtěl jsem, aby mě syn viděl závodit na vlastní oči na mezinárodní soutěži. Návrat do kondice byl náročný hlavně kvůli mému zaměstnání, pracuji na 25hodinové směny a tím pádem veškerá regenerace žádná. Ten první rok jsem nám psal v přípravném období tréninkový plán já a přizpůsoboval ho podle potřeby. V roce 2017 už v Čechách působil Simon Cox, trénink jsem absolvoval stejný jako kluci v Dukle. Když jsem přišel po noční a jeli jsme na vodě zrovna něco ve vysokých otáčkách, bylo to peklo. Tu sezónu jsem tenkrát slíbil synovi a sám sobě, ale byla to hrana. Mám pocit, že od té doby jsem pořád unavený (úsměv).

Pokračování rozhovoru přineseme zítra 7. ledna 2021. 

Text: Manfred Strnad