Věrka Závorková: nová členka paraveslařského týmu

Nemoc ji navždy změnila život. Láska ke sportu ji držela nad vodou, a to doslovně. Přečtěte si příběh Věrky Závorkové, která po mnoha letech plavecké kariéry startuje tu veslařskou. Spojila se s Radkou Šindílkovou a rozšiřuje řady paraveslařů. 

Život bez sportu si neumím představit

Je to tady, konec května 2022. I přes veškerou nepřízeň, chystám se na svůj vysněný start na Mistrovství České republiky v Plzni. Moje trenérka se závodů nemůže účastnit. Jako podporu mám vedle sebe kamarádku. V tuto chvíli si velké naděje nedávám. V sobě vím, že jsem neměla tolik prostoru pro dobrý trénink. Příprava nebyla podle mých představ. No co, půjdu a vydám ze sebe všechno!

Tajně doufám ve třetí místo. V hlavě si dokola opakuji, že plavu, protože můžu, protože chci, protože mě to naplňuje, dělá šťastnou a nepřemožitelnou!

Doplavu a vůbec netuším na jakém místě. Vím pouze to, že jsem dohmátla druhá a první. Ale u nás handicapovaných plavců se rozplavby přepočítávají na body kvůli odlišnému handicapu. Nic není jasné. Slavnostní vyhlášení a já slyším své jméno. Pláču tolik, že nejsem schopná udělat jediný krok. Nevěřím vlastním uším. 

Získávám dvě medaile!

Za kraul na 400 metrů beru stříbro a za motýlka na 50 metrů mistrovský titul.

Potvrzuje se mi rčení: „Těžce na cvičišti, lehce na bojišti!“

Tak moc si to užívám. 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Rok 2009. Bylo mi 14 let, milovala jsem atletiku a celkově žila sportem. Bolesti nohy jsem přisuzovala zatížení v tréninku.

Sedím v čekárně u lékaře, s rodiči řešíme bolest a já věřím, že to je jen něco namoženého.

Z úst lékařky slyšíte diagnózu: rakovina kosti v levé noze. 

Poslední, co si před rozhodnutím o amputaci pamatuji je, jak mi paní doktorka Cingrošová v Motolské nemocnici oznámila, že by nádor sice šel vyoperovat, ale nebude jistota, že nádorové buňky nezačnou metastazovat, a tak by bylo lepší, kdyby se noha amputovala. 

A pokud se pro amputaci nerozhodnu? „Víte, je zde vysoké riziko úmrtí.“ 

Když jsem byla malá, tatínek mi zemřel tragickou smrtí. A tady přišel strach, velký strach ze smrti. Jediné, co jsem si přála, nebylo nepřijít o nohu, chtěla jsem žít. Přála jsem si, aby mi zachránili život a nohu jsem moc neřešila.

Po amputaci jsem se musela podrobit i léčbě. Ve čtrnácti si moc neuvědomujete, co všechno s tím souvisí. Začaly mi vypadávat vlasy, řasy, měla jsem vysoké teploty. Často jsem se chvěla a vše doprovázelo zvracení. Pamatuji si na časté návštěvy nemocnice, tým lékařů z onkologie. 

Přála jsem si tak moc žít. Myslela jsem i na to, jak to bude s mým sportem. Bez toho jsem si život neuměla představit. Atletiku jsem milovala. 

Paní doktorka mi s jistotou řekla, že atletika pro mě nebude vhodná, ale dodala: „Věruško, co plavání nebo cyklistika?“ A já si okamžitě vybrala plavání.  

V ten den se ze mě stala malá holka bez nohy ale s velkým snem. 

Bojovat a vyhrávat! 

I na paní doktorce bylo vidět, jak je šťastná, že mám takový přístup, protože ostatní děti a dospívající řešili právě to, že budou bez vlasů a co na to řeknou ostatní.          

Tenkrát jsem vůbec neřešila to, co si kdo bude říkat. Jak se budou dívat na to, že nemám vlasy. A i teď mi je vlastně jedno, co si myslí ostatní, protože zastávám názor, že na světě je přeci každý sám za sebe. Cíl byl pro mě jen jeden, abych byla zdravá a nic víc mě v tu chvíli nezajímalo. 

I teď po letech jsem za rozhodnutí o amputaci ráda. Vím, že bych tu teď stoprocentně nebyla jako spousta mých kamarádů. Ti, co si nohu amputovat nenechali, do tří let bohužel zemřeli (s nádorem přímo v koleni). 

Onkologická léčba byla úspěšně dokončena v roce 2010. Rok poté jsem se začala sbližovat se svojí náhradní nohou. 

V té době jsem začala jezdit s paní doktorkou na besedy o onkologickém onemocnění na základní školy a začala se věnovat charitativním akcím. Moc jsem chtěla pomoct dětem s obdobnou diagnózou, dát jim naději, že vše lze zvládnout.

V roce 2012 jsem začala studovat Střední zdravotnickou školu (obor laborant) v Kolíně. A tam odstartovala i láska k novému sportu.  Plavání mě zaujalo, pohltilo, a i díky tomu jsem se začala cítit zase jako plnohodnotný a běžný člověk. Se zlepšením přicházely i sny na reprezentaci.  

Nastoupila jsem tedy do plaveckého oddílu ‘‘Cesta Životem bez bariér“. Pořád jsem se musela šetřit a respektovat tělo po nemoci, trénovala jsem dvakrát týdně. 

Velké zlepšení a závodní úspěchy dorazily v roce 2013. Bylo o mě více slyšet a stávala jsem se úspěšnější. Přála jsem si více a více trénovat a samozřejmě vyhrávat. Sen o profesionální kariéře plavkyně byl pro mě tenkrát čím dál víc hmatatelný a reálný!

Abych svůj sen mohla uskutečnit, přestoupila jsem do jiného oddílu. Tréninky začaly být intenzivnější, náročnější a delší. Probíhaly pětkrát týdně, jak ráno před školou, tak i odpoledne po vyučování. Dovedly mě k takovým výsledkům, že jsem se mohla rovnat zdravým plavcům bez handicapu a závodit s nimi. I to pro mě bylo novým impulsem, který mě nakopnul natolik, že jsem začala snít o paralympiádě. Mým cílem bylo dostat se do Ria 2016. Účastnila jsem spousty závodů napříč republikou a zjistila, že i mezi handicapovanými sportovci je obrovská konkurence. 

Sen o Riu se mi rozplynul. 

Moje trenérka, Petra Hnátová, mi hned udělala českou klasifikaci, abych se mohla zúčastnit Mistrovství České republiky, Českého poháru a Českých sprintů, abych paralympiádě byla opět o něco blíže. V rámci tréninků jsem se tak začala věnovat i jízdě na kole a lyžování. Kolo na trénování mi tenkrát věnoval úspěšný český paracyklista Jiří Ježek, kterému budu už navždy vděčná. Díky němu jsem mohla a stále můžu trénovat i z pohodlí domova. Jirka mě lákal i k přestupu do cyklistiky, ale moje láska k vodě byla silnější.

V té době se o mně dozvěděla i atletická hvězda Jarmila Kratochvílová, díky které mi byla nabídnuta i možnost trénování ve fitness centru v Čáslavi, kam jsem následně jezdila na doplňující tréninky. 

Plavání na vyšší úrovni bylo náročné. Nepodařilo se mi skloubit trénink a školu. 

V roce 2016 a 2017 jsme začaly s trenérkou jezdit po velkých závodech v České republice. Bylo to hodně náročné, fyzicky i psychicky. Najednou jsem se objevila mezi nejlepšími plavci u nás. Konkurence byla ohromná. Dva roky jsme se soustředili na to, abych zdokonalila techniku a dokázala zrychlit.

Úspěchy jsem bohužel sbírala pouze na krajské úrovni. Provázela mě stále umístění těsně pod stupni vítězů.

- - - -- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Roky 2018 a 2019 pro mě byly z hlediska rodinných vztahů a životních etap bohužel opět zlomové a padla jsem zpět na pomyslné dno. Byla jsem bez chuti do života. Naštěstí mi po boku stáli přátelé, kteří mě podporovali. Jejich energie mě držela u plavání. Věděli, jak moc ho mám ráda a snažili se mě povzbudit. 

S plaváním jsem nepřestala, dál jsem závodila. Nakonec jsem se i naučila poslední plavecký styl – motýlek. 

Plavání, tak jako ostatní sporty, zasáhla epidemie covidu. Očkování mi nebylo doporučeno a já se octla na minimu možností, jak trénovat.

Koncem roku 2020 se zrušily veškeré závody. Uzavřené byly i plavecké bazény a možnost trénování tedy byla jen na otevřené vodě. Covidové období pro mě tedy bylo další ránou pod pas. Ale ani to mě nezlomilo, říkala jsem si, že mám za sebou mnohem horší věci a před sebou jen ty dobré, vysněné a vydřené, takže jsem fyzičku udržovala tréninky převážně na kole a čekala, kdy se opět otevřou bazény. 

Když se vše vrátilo do starých kolejí, začala jsem trénovat pětkrát týdně, z toho třikrát s handicapovanými plavci. Víkendy jsem doplňovala klasickými silovými tréninky s podporou Jarmily Kratochvílové.

V dubnu jsem prodělala covid se silným průběhem, tudíž jsem opět nemohla trénovat. Zhoršila se nejen fyzička, ale celý můj zdravotní stav, který jsem do plánovaných závodů Mistrovství České republiky v Plzni musela dostat opět do formy.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Díky úspěchu v Plzni jsem se probojovala na Evropské hry do Portugalska, které se konaly v listopadu 2022. V okamžiku, kdy mi to trenérka oznamovala, šíleně jsem plakala. Pláč štěstí trval jen chvíli. Abych se mohla závodů účastnit, musela bych někde získat devadesát tisíc. Takový byl rozpočet na můj start. 

Nikam jsem nejela.

- - - - - - - - - - - - - -- - - - -- - - - - - - - - 

V roce 2023 jsem vyrazila do Thajska. Po dlouhých peripetiích se mi podařilo startovat na Světových hrách.

Přede mnou byly tři závodní dny. Nejtěžším dnem, po psychické stránce, byl ten první. Ale! Zaplavala jsem si osobní rekordy na padesátku motýlkem a stovku kraulem a vybojovala dvě bronzové medaile. 

V následujících závodních dnech jsem v osobním rekordu vybojovala čtvrté místo na padesátce kraulem a další “bramboru” při závodě na padesátce znak. 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Rok 2024 začal v tom nejhorším scénáři.

Tento rok jsem přišla o tři nejbližší osoby a do toho jsem se dozvěděla, že budu muset ukončit závodní paraplavání. Říkala jsem si, jestli tohle všechno je realita, jestli je to opravdu možné.

Bohužel je.  

Vždy jsem měla nastaveno v hlavě, že vše má řešení. Hlavně se nestresovat. Vím, že při tom ubližuji svému tělu. Jenže tady je řešením jen ten sport. Nic jiného.  

Vše bylo hrozně náročné, hlavně pro moji hlavu. Dokud mi neodešla milovaná osoba, nevěděla jsem, co je opravdová bolest. 

Potřebovala jsem být aktivní. Zaměstnat své svaly a ulehčit hlavě.

Můj kamarád z plavání mi tenkrát psal, jak se mi daří. Vše jsem mu řekla. „Hele já, už taky neplavu, ale dal jsem se na veslování a hledám někoho k sobě, nechtěla bys?“ Věta, která mě nakopla a možná zachránila.   

Dal mi kontakt na trenérku, s kterou jsem se do měsíce sešla. Už tenkrát po té schůzce jsem věděla, že mi jí někdo seslal z nebe. 

Skvěle jsme si sedly. Její přístup byl a je profesionální, a to jsem dlouho v trenérovi hledala.  

Od října 2024 jsem začala veslovat v loděnici v Lysé nad Labem pod trenérkou Radkou Šindílkovou. Daly jsme si jasné cíle. Pojedeme podle plánu a uvidíme. 

Se vším, co se mi v životě děje a dělo, musím nějak pracovat. Ulevit hlavně hlavě a nenechat si tam klíčit negativní myšlenky. Opravdu nejlepší léčitel je pro mě sport. Mám kolem sebe lidi, známé, přátele, kteří mi pomáhají a já si toho moc a moc vážím. Jen ten mozek je složitý orgán, s kterým se člověk musím vypořádat sám, přijmout realitu a naučit se jít dál. 

A jak píšu, život pokračuje. Sport mi dává jasný směr a cíl. 

A překážky? 

Ty budou pořád a je jen na nás, jak je přijmeme.  

Já se rozhodně nevzdám!