Trenér Milan Doleček: Antiveslování je na ústupu!

Rozhovor s trenérem Milanem Dolečkem se uskutečnil nadvakrát. Nejprve jsme si povídali v závěrečných dnech vysokohorské přípravy jeho svěřenců Ondry Synka, Jakuba Podrazila a Lukáše Helešice v Livignu a poté jsme rozhovor dokončili v předvečer jejich odjezdu na světový šampionát v rakouském Linci.

Milane, vraťme se ještě k loňskému mistrovství světa - pamatuju si, jak sis pochvaloval, že se veslování vrací k „normální“ frekvenci tempa. Jak vidíš tento aspekt po letošních regatách? 

Loni jsem byl potěšený, že příznivci antiveslování, jak říkám koncepci závodění frekvencí 40 až 44 v dráze, utrpěli porážky. Přímo jsem si chrochtal, když jsem sledoval italskou párovku, která jela 38 – 39 a za nima lítali šílenci 44 a neměli na ně. Veslování, jak si ho představuju, zůstává silovým sportem, jakým vždycky bylo. Nelíbí se mi styl, jaký předvádí například skifař Manson, který je naštěstí psychicky labilní. V tomhle směru mě loňský šampionát potěšil. Uspěly posádky, které veslují normálně.

Přesto se letos třeba Australané na dvojce vysokou frekvencí prosazují. Má se české veslování pokoušet o něco podobného, nebo si myslíš, že tahle „móda“ pomine?

Každý má svůj styl. Když mu to vyhovuje, ať si tak jede. Na příkladu skifaře Mansona je ale vidět, že mu v konci dochází a nemá kam pokračovat. Sílu nepřidá, protože ji už v té fázi závodu nemá, mlátí to tam jak „hluchej do vrat“ a vejš už to taky nezvedne. Dívat se na to nedá. Teď naposledy v Rotterdamu na svěťáku jel obzvlášť hnusně! Má nového trenéra a zdá se mi, že jezdí ještě hůř než dřív. Ondra, i když jel v nevýhodné šesté dráze, ho svou frekvencí 33 – 34 udolal, přestože jel Manson čtyřicítkou.

Jak se daří Ondrovi Synkovi ladit formu na světový šampionát po dosti vlažném úvodu sezony?

Ondra se letos rozjíždí pomaleji, ale všechno teď běží podle plánu. Osvědčuje se mu vysokohorská příprava v Livignu, kterou absolvoval už víc než desetkrát. Předtím na Světovém poháru v Rotterdamu jel v dráze frekvencí 31, soupeři „to“ mydlili 36 a držel s nimi krok. Z toho je vidět, že když máš pod vodou kvalitu, nepotřebuješ „to“ honit šlágem.

Jak se změnila konkurence proti loňskému světovému šampionátu?

Přibyl Dán Nielsen, je docela nebezpečnej. Loňský mistr světa Kjetil Borch se zdá být stejný, i když se taky průběžně zlepšuje. Myslím si však, že Ondra na něj má! Místo do Livigna odjel na soustředění do Gavirate a to je dobře. Tam je vedro (směje se). V takových teplotách se nedá tolik natrénovat, ať se snažíš, jak chceš. Do Gavirate jezdíme na jaře naveslovat objemy, ale v létě tam bývá příšerné vedro. Tady v Livignu máme většinou příjemných dvacet stupňů. Kjetil taky dřív jezdíval trénovat do Livigna, ale asi mu ta nadmořská výška nevyhovuje. Jako třeba bikerovi Jardovi Kulhavému. Je to dané a nic s tím nenaděláš. Na scénu se vrátí Kubánec. A Manson? Když bude jezdit dál takhle blbě, nemusíme z něj mít obavy. Pere to hluboko do vody, skáče dopředu na slajdu jako koza, to je tak hnusný veslování, že si medaili prostě nezaslouží!

Obrovitého Němce Zeidlera za vážného soupeře nepovažuješ?

Přijdou vlny a je poloviční. Není divu, nemá veslování zažité odmala. Myslím si, že v pozdějším věku se to už nedá úplně naučit. Má smůlu. Ondra se taky kdysi bál vln. V Brandýse se jako žák cvaknul na „trabantu“ a málem se utopil. Když přišel na Duklu a šly vlny, skoro se bál jít na vodu bez člunu. Pak se to naučil, byl ještě mladej, bylo mu sedmnáct. Ale tenhle Němec přišel do veslování už pozdě. Každopádně vesluje líp než loni, ale i tak nevyužívá svůj fyzický potenciál. Nejede dostatečně dlouhé tempo. Místo kvality „to“ honí šlágem. Mezi vážné soupeře ho ale samozřejmě počítáme a taky Poláka i Bělorusa. Ščerbačenja skončil, ale přišel novej běloruskej skifař a vypadá kvalitně. Na šampionátu v Sarasotě získal bronzovou medaili mladej Angličan, který taky zvyšuje počet vážných soupeřů. Mohou se samozřejmě objevit i další kvalitní soupeři, kteří přijdou třeba z dvojskifů nebo párovek.

Jaká je situace v případě soupeřů Jakuba Podrazila a Lukáše Helešice ve dvojkách?

Tam je soupeřů (směje se)! V Rotterdamu neodstartovali Chorvati, rozveslovávali se a jednomu bylo tak špatně, že se vrátili na břeh – a já jim věřím, protože to jsou správný a poctiví kluci, kteří si nevymýšlejí fígle. Chyběli Kanaďani, Amíci, Rumuni a taky Italové, prostě spousta posádek. Byl bych moc rád a spokojenej, kdyby byli Jakub s Lukášem na mistrovství světa konečně ve finále.

Vyhovuje našim posádkám časové uspořádání světových veslařských soutěží? Mám na mysli počet odpočinkových dní.

V klasickém programu mistrovství světa a olympiády je mezi semifinále a finále den volna. Stane se však, že kvůli počasí se program upravuje. Jako třeba na OH v Riu. Ondra potřebuje den přestávky mezi semifinále a finále. U starších závodníků to tak prostě je. Je to i případ Mirky. Oba jeli v Rotterdamu jízdu na čas naplno a potom v rozjížďce znovu naplno kvůli vylosování lepší dráhy na semifiále. Ve finále se to oběma sečetlo. Zaplať bůh, že Ondra vybojoval alespoň čtvrté místo. Na poslední olympiádě v Brazílii se jelo den po sobě a navíc byl tehdy Ondra nedotrénovanej, protože kvůli problémům se zády se nemohl plnohodnotně připravit. Těžší laktátové tréninky v podstatě neabsolvoval. Část jich úplně vynechal, některé nedojel do konce. Přesto si myslím, že výsledek mohl být jiný, pokud by mezi semifinále a finále byl den volna. Tvrdím, že „ti dva“ vpředu nepodali žádný super výkon. Akorát to vypadalo dramaticky, protože Drysdale a Martin dospurtovali do cíle v jedné desetině vteřiny. Supr časy a supr výkony to ale nebyly. A Damir si od té doby neškrtl. Nedá se říct, že by to byl vynikající veslař, který drží dlouhodobě vysokou výkonnost jako třeba Ondra. 

Splnila vysokohorská příprava v Livignu očekávání tvoje i závodníků?

Všichni tři, Ondra i Jakub s Lukášem, jsou na šampionát připravení dobře. Ačkoli má Kuba tradičně z vysoké nadmořské výšky až příliš velký respekt, a má to svoje hlubší důvody, které teď nechci rozebírat, všechno nakonec proběhlo v pořádku. Livigno se nám osvědčuje každý rok. Jezdíme tam na šestnáct dní se závěrem čtyři týdny před vrcholnou akcí. To je podle mých zkušeností přesně tak akorát, aby závodníci využili vysokohorský efekt v následném tréninku dole a pak stačili vyladit formu.

Text a foto: Manfred Strnad