Trenér Josef Lukš: Letos to děvčatům víc upaluje...

Rozhovor s Kristýnou Fleissnerovou, Lenkou Antošovou a jejich trenérem Josefem Lukšem se odehrál v závěru jejich přípravy v Livignu. Děvčata se právě vrátila z odpoledního tříhodinového tréninku na kole. Nejprve jsme se k němu posadili s Kristýnou a trenérem, Lenka se přidala po návratu ze sprchy.  

Jak vám vyhovuje vysoká nadmořská výška Livigna?

Kristýna Fleissnerová: Vyhovuje, jezdíme sem i v zimě a vždycky jsem si týden po návratu zajela osobák na trenažeru.

Máte na programu speciální trénink, nebo stejný jako v nížině?

Je dost podobný, nejedeme třeba tolik intenzity, ale objemu a vytrvalosti je i víc než v Praze. Tady máme všechno blízko a neztrácíme čas různýma přejezdama. Každý den ráno se jde na vodu, odpoledne posilovna nebo kolo.

Letos jste si s Lenkou prohodily místa v lodi. Čí to byl nápad?

Po nemoci Lenky jsme nestartovaly na mistrovství Evropy, místo toho jsme pak závodily na Světovém poháru v Poznani. Nebylo to úplně podle našich představ a přišlo mi, že Lenka nebyla ve své kůži. Navrhla jsem jí, že třeba ušetří nějaké síly na háčku. Na finále C jsme se prohodily a od té doby takhle pokračujeme. Potom jsme závodily ještě v Rotterdamu, kde to bylo dost neobvyklé. Jela se časovka, která startovala v půlminutových intervalech. Na finále se pak rozfoukal silný vítr a ve vlnách některé posádky chytaly kraba za krabem. Nebyl to úplně regulérní závod. Takže v Linci nastoupím na stroku a vlastně to nemám úplně vyzkoušené (usmívá se).

Na Světovém poháru v Rotterdamu jste dojely čtvrté, což je určitě kvalitní výsledek, ale závod jste na kilometru ještě vedly...

Kristýna Fleissnerová: Řekly jsme si, že to zkusíme hned od začátku. Byly tam obrovské vlny, které se přelévaly až do lodě. Hodně jsme se v nich vyčerpaly už v prvním kilometru. Vítr později polevil, ale v konci nám došla síla. Měla jsem úplně vytuhlé ruce a byla ráda, že jsem vesla vůbec udržela v ruce.

Trenér Lukš má pověst maximalisty, je to tak?

Josef Lukš: Nesouhlasím, teď jsem to právě počítal. V příští sezóně musíme přidat. (Kristýna se směje).

Josef Lukš: No opravdu.

Máte pocit, že trénujete málo?

Kristýna Flessnerová: Když se to porovná s tím, co tady trénujou kluci, asi ano.

Josef Lukš: V dřívějších dobách se trénovalo mnohem víc. A teď přitom máme k dispozici suprová kola, odtlumené běžecké boty, lepší běžky a máme trénovat míň?

Jak daleko jste teď s děvčaty v tomto procesu?

Josef Lukš: Lehce to lechtáme.

Kristýna Fleissnerová: Tady v Livignu na soustředění se pohybujeme kolem 30 hodin týdně, nebo mírně přes.

Josef Lukš: Řeknu to takhle – z party českého veslování trénujeme nejvíc.

Bavíme se o ženském veslování?

Kristýna Fleissnerová: Ne, celkově!

Takže pověst vašeho trenéra jako maximalisty je pravdivá. Vyhovuje vám tento způsob přípravy? Chápu, že se těžko odpovídá, když je trenér na doslech.

Kristýna Fleissnerová: Raději bych měla víc volna (směje se).

V přípravě tedy víc intenzity a méně objemu?

Kristýna Fleissnerová: Nevadilo by mi to.

Přichází Lenka Antošová. Už jsme, Lenko, trochu rozproudili debatu. Bavíme se o tom, jak náročná je příprava pod trenérem Lukšem. Jestli není toho tréninku až příliš. On připomíná, že ho naopak přibude ještě víc.

Josef Lukš: Včera jsem to počítal. Vrcholový sport začíná na 1000 hodinách ročně. Nám k tomu ještě pár hodin chybí. Jsme zhruba na 900 hodinách.

Včetně cyklistiky? Tam ty hodiny ale naskakují snáz než na vodě, ne? Tři hodiny na kole je průměrně dlouhý trénink, ale tři hodiny na vodě v jedné fázi?

Josef Lukš: No, jasně.

Kristýna Fleissnerová: Už jsme to taky jely. Na Slapech, ale třeba i na Vltavě.

To znamená kolečko Jiráskův most – Modřany patnáckrát, že?

Kristýna Fleissnerová: Ale ne (směje se), bylo to v rámci testování, a celkem trvalo asi tři hodiny. Absolvovaly jsme různé úseky a zabralo to dost času. Ale i tady v Livignu jsme během jedné fáze ujely asi sedmadvacet kilometrů. Na vodu chodíme dopoledne, odpoledne pak máme na programu doplňkové sporty, většinou kolo.

Slyšel jsem, že jste si vyjely pověstné Passo Stelvio známé z Giro d´Italia, které leží v nadmořské výšce 2758 metrů.

Lenka Antošová: Je to hrozně dlouhý! Trvalo nám to nahoru dvě a čtvrt hodiny - na silničním kole a po pravdě řečeno nám chyběl vzadu lehčí převod (směje se).

Lenko, jak se vám jezdí na háčku?

Lenka Antošová: Dobře, jsem tam ráda (směje se). Jede se mi tam líp.

A jak se vám, Kristýno, líbí na stroku?

Docela dobrý (úsměv).

Změnilo se něco ve vaší jízdě? Šlág, délka tempa...?

Josef Lukš: Řekl bych, že se jejich jízda zjednodušila. Léňa je hrozně poctivá a všechno by chtěla mít perfektní, což se do závodního tempa úplně nehodí. Jede sice krásně, ale teď to víc upaluje. Tempo je svižnější. Léňa patří společně s Ondrou a Mirkou ke třem nejdéle sloužícím veslařům v České republice. Kristýna je čerstvá, veslování dělá pořádně od roku 2015. Do té doby to byla jen hra na sport.

Kolik ženských dvojskifů postupuje z mistrovství světa v Linci přímo na olympiádu?

Josef Lukš: Postupuje nás jedenáct. Dokvalifikaci bychom neradi. Jsou to hrozné nervy. Jeden z nejtěžších závodů. Je to náročnější na psychiku snad víc než finále na olympiádě.

Na minulých olympijských hrách v Riu jste už závodily společně?

Lenka Antošová: Ano, dojely jsme čtvrté ve finále B. Desátým místem nikoho neohromíte, ale nebyl to úplně špatný výsledek.

Kristýna Fleissnerová: Na olympiádu jsme se dokvalifikovaly a vlastně jsme byly dvanáctá loď – v roli outsiderů a porazily jsme tam lodě, které nás předtím předjely na mistrovství světa.

Nakousli jsme téma opotřebování. Lenko, cítíte se tak?

Je to jiný než v sedmnácti (usmívá se).

Dáváte si po sezoně dostatečný odpočinek?

Lenka Antošová: Loni ano, ale pak jsme musely absolvovat povinné testy. Vlétly jsme do toho rovnou z minimálního tréninku. 

Neláká vás třeba „odpočinout“ si jednu sezonu ve větší disciplíně jako je párová čtyřka?

Lenka Antošová: Když jsme v Rotterdamu sledovaly závod osem, shodly jsme se na tom, že bychom něco většího docela rády zkusily. Jenže je nás málo!

Nejsou lidi? České veslování se přece může opakovaně pochlubit tituly juniorských mistryň světa...

Kristýna Fleissnerová: To sice může, ale holky buď dál nepokračujou, nebo jsou za náma strašně daleko. Zdá se mi, že jako juniorské mistryně světa se těžko vyrovnávají s tím, že potom v ženách přijedou na závody a dostanou minutu. Moc jich dál nevydrží.

Josef Lukš: Tenhle problém má širší rozměr. Populace je celkově ve špatné základní kondici. Mladí přijdou do loděnice a trvá tři roky, než se z nich vůbec podaří udělat sportovce. Musí se naučit běhat, jezdit na kole, na běžkách, plavat, využívat ostatní sporty, aby měli širokou základu a teprve ve čtvrtém – pátém roce se s nimi dá začít pořádně veslovat. Jenže na to u nás není trpělivost. Trénuju od roku 2003 a tenhle problém bohužel pořád trvá. Mladým děvčatům by se měly dávat dlouhodobější cíle a říct jim – jsi mistryně světa, ale tvoje kondice není dobrá. Do výběru přidat další kritéria – běh, plavání, posilovnu. Nestačí, že člověk ujede nějaký kus trati na trenažeru. Podle toho se tady posuzuje talent. Pro trenéra je jednoduché vzít si židli, sednout si za trenažery a nechat je na tom hodinu jezdit. Děti v patnácti mám ale rozvíjet koordinačně, rychlostně, obratnostně... Z vody se dá připravit na trenažer, ale obráceně to moc dobře nefunguje. Spousta lidí kvůli testům na trenažerech vesluje na vodě úplně strašně.

Tohle téma je určitě na delší diskusi po sezóně...

Text: Manfred Strnad