Přemysl Panuška: Při svém posledním závodě jsem si v cíli tajně pobrečel

Zhruba před třemi lety zaplnily média zprávy o tom, jak český trenér dokázal dostat ženský německý dvojskif až k bronzové medaili na mistrovství světa. Byl to právě bývalý šéftrenér české reprezentace Přemysl Panuška, kterému se podařil tento neuvěřitelný kousek. Tím je už možná vysvětleno, proč jsme si právě člověka, který má jednu z hlavních zásluh na všech úspěších české reprezentace a je autorem několika skvělých publikací nejen o veslování, ale také o celkovém rozvoji vytrvalostních schopností, vybrali jako jednoho z tvůrců naší metodiky. A i když řadě z vás Přemysla Panušku představovat nemusíme, zkusili jsme ho alespoň trochu vyzpovídat. 

Klasická otázka na začátek. Proč jste si vybral veslování? 

No, to mi bylo patnáct let… Ale už jsem věděl, že sport obecně objímá velký prostor. Není to jen otázka samotného výkonu nebo úsilí při soutěži a tréninku, vnímal jsem v prvé řadě ten prožitek překonané výzvy. Svůj pocit, chcete-li názor, jsem nemusel nikdy měnit!
O mnoho let později jsem se vše snažil vyjádřit v předmluvě k Almanachu VK Blesk a tu si teď dovolím odcitovat znovu: 
“Je to víra, kterou nelze zapřít, jež se obvykle nepřiznává. Je to víra v absolutní spravedlnost našeho sportu, nejlépe připravená posádka vítězí, to ve veslování platí bezezbytku. Ale jsou i další momenty, prožitky a pocity, které si závodník uvědomuje. Úspěch přichází pouze za předpokladu maximálního vypětí, myšleno nejen fyzicky, k tomu je třeba i obrovského volního úsilí… Vášně a bouřlivou atmosféru závodu střídá letmé pohlazení v podobě nostalgického klidu za cílovou metou. Ani není třeba slov, němota padá na vodní hladinu a můžeme-li unavení, popadajíc dechu vyhrknout, že to lépe už nešlo, náhle objevujeme někde v hloubce lidské duše nádherná tajemství. Kde jsou meze síly lidského ducha? A pocity sounáležitosti ve veslařské lodi? Poznání opravdového kamarádství, přátelství, na které se můžeme plně spolehnout, vzájemná důvěra.”

Můžete zavzpomínat na svá aktivní léta z dob závodění?

Pochopitelně jsem si v mládí představoval skvělou reprezentační kariéru, Ale určitě jsem pro veslování neměl velké vlohy, a tak situaci zachraňovala opravdová náklonnost k té “sportovní dřině” vesměs v úžasné společnosti veslařů podobného vyznání. Vzpomínám si, že jsem v devětatřiceti jel finále Primátorek a věděl jsem, že je to můj poslední závod. Trochu jsem si v cíli tajně pobrečel.

Určitě se za ta léta změnil styl i způsob, jakým probíhají tréninky. Dokážete popsat v čase tyto změny v trénincích hlavně v kategorii žáků a dorostenců? 

Je to už dost dávno, podrobnější složení tréninkového programu si fakt nepamatuji. Ale bylo to celkem moderně pojaté, i s prvky všestranného rozvoje – hry, tělocvična, běhání a v zimně hory. A vedl nás správný trenér, to byl ten důležitý moment. Osobnost, kterou jsme skutečně respektovali i v “problémovém věku”. Vštípil nám smysl pro férovou hru, pro slušnost. Mluvil s námi a my jsme chtěli slyšet jeho komentáře o tréninku i hodnocení závodů. Určil v podstatě celou atmosféru života v klubu a mnohé z nás v pravdě vychoval. A při tom to byla velká zábava i legrace.

Když jste sám začal ve funkci trenéra, jaké byly Vaše ideály? S čím jste se pustil do role trenéra?

Mám spíše pedagogické vzdělání a náturu učitele, ale to je pro trenéra vlastně základ.  Je cílem trenéra dovést závodníka k jeho možnému maximu ve sportovní činnosti? Bezesporu ano, avšak plné naplnění úlohy trenéra je mnohem širší. 

Kde jste tehdy bral inspiraci? Vracel jste se ke způsobu trénování, který používal Váš trenér?

Do trénování se pouští v dnešní době mnoho mladých lidí a to je dobré. Uvědomme si však, že máme velkou odpovědnost za výchovu začínajících sportovců. Jako trenér mám prostor k utváření osobnosti a mnohdy jsem více než vzorem, kamarádem či učitelem! Pokud jste měli v tomto senzitivním věku skutečně dobrého trenéra, budete se vracet a zpětně oceňovat jeho přínos. Tak jako já.

Jak moc vás ve Vašich začátcích motivoval trenér a rodiče?

Tady jen použiji k odpovědi útržek z mé knihy Rozvoj vytrvalostních schopností:

“V období mladšího školního věku (6-11 let) je pro rozvoj sportovního talentu dítěte určujícím činitelem aktivní účast rodiny a samozřejmě také dobrá úroveň procesu školní tělesné výchovy. S přibývajícím věkem mladého sportovce přichází do popředí odborně vedený sportovní trénink. Nutno zdůraznit, že celý proces má svůj pedagogický rozměr kultivace osobnosti a profilování významných morálních vlastností člověka. Formulujeme zde určitý filozofický názor na funkci a poslání sportu v současné společnosti.”

Měl jsem štěstí, táta s mámou sledovali velmi často naše veslařské závody a dovedli ocenit pěkný výkon. Někdy třeba jen uznalým pokývnutím hlavy a krátkým zamáváním z tribuny, podpora rodiny je pro dítě klíčová.

Jaký způsob motivace dneska používáte Vy?

Tady není návod, musíte vystihnout spíše citem, co je v dané chvíli dobré. V pravdě jsou to velmi individuální přístupy. Ale to je právě to umění trenéra, a nejsou to úplně jednoduché situace. 

Měl jste v pozici ústředního trenéra mládeže ČR nějaké cíle? 

V prvé řadě jsem chtěl přinést modernější pojetí techniky veslování, a pokud možno i sjednotit rozdíly v názorech. Druhý krok byl detailnější přístup ke sledování a vyhodnocování tréninkového programu, systematické testování i vytvoření databáze výsledků. Tento, doufám analytický přístup, přinesl poměrně rychle dobré výsledky a také nadšenou atmosféru, touhu po zlepšení v reprezentačních družstvech.

V současnosti působíte jako reprezentační trenér v Německu, liší se veslařské prostředí tam a u nás?

Veslařské hnutí v Německu si obecně vice váží trenérské práce, a naopak. Trenér je vždy obětavě připraven, mentálně je to úvazek na celý den. 

Můžeme se něčím od německých trenérů inspirovat? 

Přednosti německých trenérů vyplývají v podstatě z “národní nátury.” Je to důkladná činnost, držení se plánu i pravidel, máme pevnější organizaci a jasně stanovené cílové zaměření. A diskuse se příliš nepřipouští, na konci výcvikového období je pak hodnocení poměrně jednoznačné!

Čím se mohou Němci inspirovat od nás? 

Když půjde do tuhého, umíme lépe improvizovat.  Ale pozor, flexibilita programu má svoje limity. Plán, který je flexibilní příliš, působí dojmem nedostatku pevné organizace, nepromyšlenosti a dosažení cílových úkolů je nepoměrně obtížnější.