Richard Nový zažil v Tokiu 1964 neplánovaný odpočinek a osma vybojovala medaili

Na olympijských hrách v Tokiu v roce 1964 strokoval Richard Nový osmu, která v památném závodě, téměř za soumraku, vybojovala bronzovou medaili za vítěznými Američany a stříbrnými Němci, a obhájila tím pozici z olympiády v Římě, kde loď ještě strokoval trenér a závodník v jedné roli Stanislav Lusk. Bronz z Tokia je zatím poslední olympijskou medailí, kterou čeští veslaři v královské disciplíně na nejprestižnější sportovní akci získali. Do světové elity se medailově probojovali už rok předtím na mistrovství Evropy v Kodani, jež patří k vůbec nejúspěšnějším šampionátům z pohledu našeho veslování.

Osma Československa patřila v šedesátých letech k absolutní světové špičce. Do Tokia jste určitě odlétali s vysokými ambicemi.

Řekli jsme si, že když jsme měli na medaili v Kodani, měli bychom to zvládnout i v Tokiu. S nominací osmy se ovšem pořád otálelo. Pro stát představovala cesta devíti lidí do Japonska přece jenom dražší záležitost. Kluci ze slávistické čtyřky s kormidelníkem, kteří byli v Kodani stříbrní, už měli ušité šaty na olympiádu, ale nám jenom vzali míru a pořád nic. Že do Tokia poletí i osma se rozhodlo na poslední chvíli. Místo nás nejeli basketbalisti, počty olympioniků se posuzovaly přísně.

Cesta do Tokia probíhala tehdy trochu déle než v současně době, že?

Letěli jsme tam dva dny, nejdřív do Phnomphenu, kde jsme přečkali den. Klima jako v prádelně, vlhko a horko. Jen jsme se prošli kolem hotelu a lehli jsme si, ale blázniví Slávisti šli běhat. Standa Lusk říkal: Budou toho litovat a skutečně se pak v Tokiu nedostali do formy.

Před finále olympijské regaty prý došlo ke komplikaci se sestavou osmy.

Součástí naší přípravy byl vždycky fotbálek. Ostatně Standa začínal v Třeboni jako fotbalista. V loděnici se hrálo nekompromisně, ale v Tokiu jsme si řekli, že budeme hrát opatrně. Takže se nikomu nic nestalo, ale co čert nechtěl, Jula Toček si dva dny před finále vyjel na večeři na kole. Pršelo, klouzalo to, on v jedné ruce držel deštník – takovej ten japonskej papírovej – a srazil se s autem. Zapomněl v tu chvíli, že v Japonsku se jezdí vlevo. Výsledek – šestnáct stehů. Pro všechny šok! Standa Lusk v téhle situaci, místo aby nás uklidnil, lehl si do postele. Ležel v pozoru a nekomunikoval s náma. Trucoval, byl na všechno naštvaný. Jarda Starosta, který se čtyřkou už vypadl, se nabídl, že by zaskočil. Standa pořád nereagoval a trucoval. Jeden den jsme vůbec neveslovali, a možná byl ten odpočinek správný. Jula Toček na finálovou jízdu nakonec nastoupil.

V olympijském finále jste jeli vyrovnaný závod s tehdy neporazitelnou ratzeburskou osmou, tedy s Němci.

V Tokiu jsme zajeli velice pěkně, olympijské hry jsou něco jiného než Evropa, byť se tehdy mistrovství Evropy účastnili závodníci z celého světa. Němci pro nás byli měřítkem, těžko jsme se k nim dorovnávali – v Tokiu nám chyběly už jen 1,3 vteřiny. Američani jeli schovaní dole pod břehem od větru a vyhráli, i když s Němci v rozjížďce rupli. My jeli ve čtvrté dráze. Medaile byla svátek! Když člověk dostane placku, oželí i případné stříbro. Byla to trenérská práce Standy, který  měl trošku „čuch“ a velkou zkušenost, i když bychom ho dva dny před finále nejradši poslali někam...

Olympijskou regatu v Tokiu 1964 ovlivnily vítr a vlny, že?

O medailích určitě do značné míry rozhodlo počasí. Vyhráli jsme jednu rozjížďku, Němci druhou, Američani s nimi o vteřinu prohráli, a pak jim ve finále pod břehem dali šest vteřin. Vítr se projevil i v ostatních disciplínách. Pavel Hofmann a Vláďa Andrs na dvojskifu měli taky smůlu, že Američani jeli zase pod břehem. Až se mohlo zdát, že si tu dráhu koupili. Závod na osmě jsme jeli o půl minuty pomaleji, než obvykle. Člověka napadne, kdyby... Kdybychom jeli na šestce my, kdybychom byli před finále v poklidu, možná bychom byli o tu vteřinu rychlejší. Jenže na kdyby se nehraje.

Jak probíhala příprava na olympiádu před pětapadesáti lety?

Občas jsme zaslechli, že jsme prý profíci. Soustředění jsem bral z dovolené! Naštěstí jsem jako vysokoškolský pedagog měl dva měsíce, ale třeba Standa Lusk pracoval v Mototechně a rozvážel auta. Honza Mrvík a Pepík Věntus dělali v Grafotechně a na trénink se dostali až po práci. Je pravda, že v určité části sezony už fungovaly refundace mzdy a trénink mohl částečně probíhat dvoufázově.

Velký bonus vrcholového sportu té doby představovala možnost vycestovat na Západ, kam se běžní lidé nepodívali. 

Za čáru jsem se dostal poprvé v roce 1960, když jsem vyjel do Moskvy. Pak do Luzernu a potřetí na olympiádu do Říma. Pamatuju si, že ze Švýcarska jsem si dovezl plastovou flašku, což byla tehdy vymoženost (směje se). Tady nic takové k dostání nebylo. Pro mě jako mladého kluka byla olympiáda dvojnásobný zážitek – jednak samotné hry, a potom Řím. Četl jsem o starém Římu a najednou ho vidíš na vlastní oči! Byla to odměna a taky za to jsme veslovali. Nešlo o materiální, ale spíš duchovní požitek, trochu jsme viděli svět. Teď je to jinak, nic jim nevyčítám, naopak si říkám, že jsou ve vrcholovém sportu strašné rozdíly. Jsou sporty, kde se vydělá na zbytek života, což je případ třeba i průměrných tenistů. Taky fotbalisti a hokejisti si přijdou na slušné peníze a mají vystaráno na zbytek života, když to všechno nepropijou. Veslování je pořád hlavně o nadšení, pro peníze ho určitě nikdo nedělá. I vrcholový veslař musí koukat, aby se dostal na reklamu...

Text: Manfred Strnad