Přemysl Panuška: Základem je denní režim - pokračování

V první části rozhovoru s Přemkem Panuškou dal nový svazový metodik nahlédnout do „kuchyně“ německého systému přípravy. Detailně ho poznal v rámci čtyřletého angažmá v roli trenéra ženského reprezentačního dvojskifu. V závěru zmínil trénink nastupující skifařské hvězdy Olivera Zeidlera.  

Nejen skifař Zeidler se v Německu připravuje nezávisle na svazovém systému. Z pohledu zvenčí se zdá trochu záhadný také trénink osmy, kterou zdobí řada titulů světových šampionů. 

Mají svoje středisko v Dortmundu, kam směřují ambice všech německých veslařů. Nejlepších osm lidí jde do osmy. Osma je tam největší prestiž! Když mi někoho představovali, tak nakonec řekli – a jezdil německou osmu, což bylo nejvíc, čeho u nich mohl dosáhnout. Sedět v osmě – víc neexistuje! Je to umocněné nekonečnou řadou vítězství. Navíc je v Dortmundu veškeré zabezpečení. Ostatní trenéři tvrdí, že závodníci mají i slušné platy. Nevím přesně kolik, ale na veslařské poměry určitě velký nadstandard.

Ví se, co trénují? Jinak než zbytek týmu? Nebo jsou úspěchy osmy dané prostě tím, že v ní sedí osm nejlepších veslařů země?

Nemyslím si, že jejich parametry jsou úplně nejsilnější na světě. Základem úspěchu je řád, o kterém jsme už mluvili. Trénink je optimálně rozprostřený přes celý den nejen na soustředěních, ale v průběhu celého roku i v jejich středisku. Respektují fyziologicky nutné přestávky na regeneraci.

Máš na mysli fyziologicky nutnou přestávku v rámci denního režimu, nebo i v rámci ročního cyklu?

V rámci denního režimu je z mého pohledu důležitější. To znamená, že nejsou na sebe nalepené dvě tréninkové fáze a po velké intenzitě následuje dostatečná přestávka a další trénink v úplně nízké intenzitě. A je klidně dlouhej. U nás děláme velké ústupky zejména v denním režimu, roční cyklus je v pořádku.

U nás se prostě většina sportovců snaží honem rychle odtrénovat a jít do pryč...

Jo, přednost mají vedlejší zájmy. Kontrastuje to s přístupem veslařů německé osmy, pro které je veslování absolutní prioritou. Všechno ostatní se mu podřizuje. K tomu mají geniálního stroka. To je člověk, který sice na břehu nepůsobí nijak výrazně, ale má obrovský cit pro tempo a vodu. Je to závodník, který se stoprocentně koncentruje. Před závodem s ním není možné komunikovat – myslím to v dobrém slova smyslu. Nikdo si nedovolí ho vyrušit ze soustředění na závod. Všichni ho obrovsky respektují a důvěra ostatních v jeho výkon je absolutní! Na olympiádě v Riu skončili „jen“ druzí. Osmu pak převzal velice zkušený trenér Uwe Bender. Myslím, že mu bude skoro sedmdesát. Trénoval už reprezentaci Austrálie i jinde. Nakonec se vrátil do Německa. Samozřejmě že má trenérské oko a patrně ví o trénování úplně všechno. Navíc přinesl do týmu komunikaci se závodníky. V Německu to není obvyklé. Moc se tam nediskutuje. Ta komunikace je přiměřená, to znamená, že zajít s nima třeba na pivo by už bylo přes čáru. Důležité ale je, že on postřehne, když má někdo v něčem problém. Třeba i mimo sport. A jde si s ním sám popovídat, o co jde. U některých jiných trenérů takový přístup vidět nebyl.

Když to shrneme - co může být pro české veslování z toho německého přínosem?

Především jde o nastavení tréninkového programu, aby odpovídal parametrům světového veslování. Musíme trénovat tolik, kolik ostatní země. Základem všeho je optimální denní režim sportovců.

Je u českých trenérů ochota akceptovat takovou náročnost?

Nevím. Moje práce není přesvědčovat je. Moje práce je říct, jak se veslování praktikuje ve světě a jak je to správně. Nikoho nebudu přesvědčovat.

Kdo tedy?

Vedení reprezentace. Viděl jsem na vlastní oči, jak funguje systém v jedné vyspělé veslařské zemi. Získal jsem zkušenosti a znalosti a předávám je dál. To je moje role. Přesvědčovat nikoho nechci. Ten, pro koho jsou ty informace určené, se nad nimi musí zamyslet a vzít je za své. U nás existuje spousta trenérů, kteří ti „to“ odkejvou a pak si „to“ stejně udělají podle sebe. Tím zpatlaným způsobem, jakým „to“ dělali už dlouho. První věc tedy je nastavit parametry. Druhá věc je nastavení denního režimu sportovců.

Půjde to u nás?

Moje malé děti sedí v osm hodin ve škole v lavici a učí se. Tady máme dospělé profesionální veslaře, kteří se připotácí v devět do loděnice a v půl desáté se začnou převlíkat? A v půl druhé už by chtěli mít konec tréninku? Takhle to ve světě nefunguje! Chceme po nich míň než po malých dětech.

Podobné okolnosti doprovázejí u nás asi nejen veslování. Česká mentalita má svoje „špecifiká“, jak říkají bratři Slováci...

Celý český sport? Nevím, pohybuju se ve veslování. Naše mentalita v tom ale hraje určitě značnou roli. Buďme však optimisti. Další věc kromě přenastavení denního režimu je kvalitnější sledování tréninkového procesu. Jde o úplně obyčejné věci, jako je plán, jeho vyhodnocení, tréninkový deník, test, vyhodnocení testu, závod, porovnání výkonu s ostatními. Měl jsem schůzku s datovým analytikem. Bez toho se žádná firma, když dělá nějaké rozhodnutí, neodváží v dnešní době říct ani slovo. Argumenty musí být podložené údaji. A čím máme podložené, jestli se zlepšujeme, nebo ne? Vůbec ničím! Najdeme někde jen docela obyčejné výsledky závodníků za poslední tři roky? Možná, že pečlivý trenér je má od svých svěřenců v počítači. Má je reprezentace o 20ti lidech? Nemá! A je to přitom jednoduché.

Závodí se v Německu v zimě – na trenažérech na 2 kilometry?

Moc ne.

U nás se tím už dlouho vytváří systém dvouvrcholové sezony. Není tajemství, že se opakovaně vymstil atletům, cyklistům i dalším sportovcům, kteří dlouhodobě praktikovali dva vrcholy na závodní trati během jediného roku. Konkrétních příkladů jsou desítky.

Neobhajuju to, ale tenista hraje 50 zápasů na vrcholné úrovni za rok.

Jenže pak vypadne na turnaji v 1. kole, nebo se zraní a půl roku se léčí... Zase existují desítky konkrétních příkladů.

Nejsem přívržencem za každou cenu závodit v zimě na trenažérech. V Německu jde skifařka raději na vodu, i když je teplota minus tři. Jde radši na vodu než na ergometr, který svým způsobem moc rádi neměli, Věděli, že o nominaci na mistrovství světa se rozhodne na vodě. Samozřejmě si uvědomují, že ve veslování je limitujícím faktorem fyzická výkonnost.

Jde mi o to, že připravit se na 2 km dvakrát ročně jde proti důkladnému přípravnému období, nebo ne?

Jistě, v Německu neexistuje masová touha po rekordech na trenažéru. Vnímají to tak, že by je to odvádělo od hlavního cíle. Tím je samozřejmě mistrovství světa na konci léta. Na druhou stranu závody na 2 km na trenažéru jako chybu nevidím a pro spoustu sportovců to může být motiv i přínos. Je přirozené, že ten, kdo míří za olympijskou medailí, nebude přemýšlet o medaili na mistrovství republiky na ergometru. Tuhle disciplínu však nezatracuju. Trenér si však musí umět rozmyslet, jestli chce být chvilku slavnej v půlce ledna, nebo jestli raději až na konci srpna. Je to v rukou trenéra. Nepojmenoval bych to tak, že systém mistrovství republiky na ergometrech je špatný.

Netlačí ovšem trenéry k tomu, aby zkracovali a omezovali přípravné období a ladili formu závodníků na leden, případně únor?

Když budu mít závodníka, který na vodě nejspíš nedosáhne až tak dobrých výsledků, tak mu dopřeju potěšení úspěchu na mistrovství republiky na trenažéru. Pokud však mám závodníka, o kterém vím, že má parametry a předpoklady, že bude světová špička, budu opatrný v tom, abych ho odváděl od hlavního cíle. Když usoudím, že by to na cestě k hlavnímu cíli mohlo něco pozitivního přinést, proč ne? Je to případ od případu. Někdo to může chápat tak, že nechce v lednu plýtvat mentální energií na rekord, který není důležitý. Přitom vyčerpat mentální kapacitu jde docela rychle! Kdybych viděl, že sezóna trenažérů odvádí závodníka od dlouhodobého cíle, zařídil bych se podle toho. Třeba Mirka Knapková trenažéry nechtěla jezdit. Byl jsem hlavní trenér a nahoře mi řekli: všichni pojedou mistrovství! Přišel jsem dolů a říkám: všichni to pojedou. A Knapková jet nechtěla. Několikrát se nám podařilo ji přesvědčit, ale nikdy svůj rekord nepřekonala. Závodění na trenažérech jí v přípravě vyloženě vadilo.

Je to logické. Za všechny jeden případ: Lada Kozlíková, mistryně světa v dráhové cyklistice, která po hektické kombinaci: léto, zima, léto - ukončila kvůli vyhoření a zraněním kariéru.  Obecně to funguje tři cykly, pak nastává kolaps. U cyklistů je to silnice nebo MTB v létě a dráha nebo cyklokros v zimě. U běžců letní a zimní halová sezona. Kdo chce moc, nemá nic...

Myslím si, že správně to dělá Ondra Synek. Absolvuje to tak, jak mu to přirozeně jde. Když se cítí fajn, a vidí, že čísla vypadají na rekord, zkusí to! Musí mu to jít lehce, nesmí v zimě vyčerpat mentální kapacitu, kterou bude potřebovat na konci sezony – a hned čtyřikrát v jednom týdnu!

Vraťme se ke kvalifikaci na OH v půlce května. Od koho se dá reálně očekávat postup?

Obecně – dokvalifikace na OH je strašně těžká. Zažil jsem už tu první před olympiádou v Atlantě 1996. Poslední olympiáda bez kvalifikace se konala čtyři roky předtím v Barceloně. Trénoval jsem lehký dvojskif. Bylo možné se kvalifikovat z mistrovství světa. V roce 1995 v Tampere jsme závodili v neolympijské disciplíně, což byla chyba. Další sezonu jsme tedy museli absolvovat dodatečnou kvalifikaci. Dostali jsme se až do finále, ze kterého ale postupovaly jen dvě lodě. Jedna z nich - Rumunky. A pak v Atlantě vyhrály olympiádu! V dodatečných kvalifikacích se pravidelně objevují medailisté olympijských her. Naznačuju, že reálná naděje je malá. Půjdeme do toho, protože každého závodníka může takhle náročný závod posunout dopředu. Možná pošleme i hodně mladé posádky. Jedná se předběžně o párovku mužů, lehký dvojskif mužů Vraštil - Šimánek, který má určitě velkou šanci uspět. Loni závodili kvalitně, na mistrovství světa jim to nakonec stačilo na 10. místo, ale mezi 6. místem ve velkém finále a 10. místem je dnes výkonnostně malý rozdíl. Mrzí mě, že z juniorských titulů holek se zatím nepodařilo smysluplně vytvořit nějakou posádku.

Nadějně ovšem vypadají juniorské mistryně světa z dvojky Podrazilová – Šantrůčková.

Určitě ano, a solidně letos závodily také sestry Žabovy. Dávno však už měla vzejít z těch zlatých juniorek dospělá čtyřka. Možná vznikne v nové sezoně. Němci, kteří mají mimochodem velké problémy s ženským nepárovým veslováním, mi říkali: zase jste vyhráli osmu juniorek, máme se na co těšit, za dva roky nás budete mydlit! A nic... Je to škoda. Možná se pokusíme v této disciplíně „něco“ vytvořit. První krok je nominační závod. Ten se vyhodnocuje porovnáním s nejlepším světovým časem.

Kdy to bude?

Jedenadvacátého března v Račicích.

Na běžkách?

Němci pořádají distančák první neděli v prosinci. Vždycky padá sníh nebo leje a fouká. A jede se! Jedeš vedle dráhy na kole, máš zasněžené rukavice a oni tam 6 kilometrů veslujou. Tak to je! Bez ohledu na počasí. Vítr ovšem výsledky závodu znehodnocuje. Větší chladno však nemůže být překážka. První krok je uspět v nominačním závodě. Neznamená to jen vyhrát svoji disciplínu, ale v porovnávání s dalšíma disciplínama a při porovnání se světovými časy musí jít o důstojné výkony. Teprve potom bude posádka vyslaná na 1. kolo Světového poháru v Itálii a úspěšné posádky pak vyrazí na dodatečnou olympijskou kvalifikaci.

Text: Manfred Strnad     Foto: Pavel Myška