Přemysl Panuška: Základem je denní režim!

Po pěti letech se vrací do českého veslování Přemek Panuška. Někdejší dlouholetý ústřední trenér a metodik působil v uplynulém olympijském cyklu na trenérském postu v Německu. Hned ve své první sezoně 2015 vybojovaly jeho svěřenkyně bronzovou medaili ve dvojskifu na světovém šampionátu ve francouzském Aiguebelette. S Přemkem Panuškou jsme si povídali, nakolik je možné z pozice svazového metodika přenést zkušenosti nabyté u západních sousedů do specificky českého prostředí. 

Přemku, zkus pojmenovat největší rozdíly současného stavu českého veslování ve srovnání s rokem 2015, když jsi ho opouštěl.

Do Německa jsem v roce 2015 odcházel z pozice metodika. České veslování jsem samozřejmě dál sledoval. Je zřejmé, že se za pět sezon výsledkově zhoršilo. Nejen z hlediska umístění, ale také z pohledu množství konkurenceschopných posádek. Velmi jsem oceňoval úspěchy v juniorských kategoriích. Opakované zlaté medaile z mistrovství světa ve velkých disciplínách sváděly ke značnému optimismu. Teď jsem do českého veslování zase vplul a vidím, že z těch výsledkově kvalitních juniorů se nějak nedaří vytvářet kvalitní posádky dospělých. Je to celé roztříštěné, spousta úspěšných juniorů přestává s vrcholovým veslováním, zbytek se rozprostřel do malých skupin, které nespolupracují. V dnešní konkurenci světového veslování takhle asi nevypadá cesta k úspěchu. Je třeba spojit síly a dát dohromady nejsilnější lidi s nejlepšími předpoklady a posádky tvořit tímto způsobem.

Blíží se kvalifikace na OH v Tokiu...

Tréninkový proces zatím směřujeme k dodatečné kvalifikaci, ale ta je tak brzy, že bude velmi těžké uspět. Spíš vidím rozumnější směřovat úsilí k další olympiádě. Jednotlivé reprezentace by se měly dát víc dohromady bez ohledu na klubovou nebo rezortní příslušnost. Právě v tom je vidět změna za těch pět roků. K horšímu... V současné době startují na nominačních závodech klubové nebo rezortní posádky, ale to možná nejsou nejsilnější varianty pro vrchol sezony, tedy mistrovství světa nebo olympijské hry.

Čím je daná neochota v českém veslování vzájemně spolupracovat? Je reálné situaci změnit?

V řízení procesu. Je to ve vedení reprezentace. Polevilo se v systematičnosti. Když jsem to dřív dělal, měli jsme 12tiletou databázi výsledků a všechny veslaře jsme centrálně sledovali a z informací o každém sportovci jsme skládali mozaiku. Když jsme na předsednictvu připravovali finální nominace, většinou nedocházelo ke sporům, protože jsme nominaci měli podloženou velkým množstvím dalších informací. Data jsou v dnešní době to nejcennější. Zdá se mi, že jsme je za poslední čtyři roky poztráceli. Jak můžeme udělat konkrétní rozhodnutí, když nejsou k jeho podpoře data!?

Znamená to častější testování veslařů?

Nemyslím častější, spíš jde o pečlivější anylýzy výsledků, vytvářet z nich časové řady a následně z údajů optimalizovat trénink a také výběry. Vytvářet nominaci z jednoho kontrolního závodu nebo po jednom testu je málo. Je třeba se vrátit k tomu, co se osvědčilo.

Vraťme se k úspěšným juniorům.  Vidíš cestu, jak je přesvědčit a motivovat, aby pokračovali ve veslařské kariéře?

Diskutujeme o tom velmi často a hledáme příčinu té situace. Je samozřejmě strašná škoda, když už se sportovec dostane na solidní mezinárodní úroveň, je stále mladý a skončí. Je to škoda hlavně pro něho a jistě i pro sport. Nejsem si jistý, jestli jsou u nás mladí sportovci správně vedení ve věkových kategoriích přípravek. Jestli dostávají dobré sportovní základy v rodinách a ve školách. Součástí toho procesu je i výchova k přístupu ke sportu. Ten mladej člověk musí sport mít strašně rád. Bez toho nedokáže překonat obtíže dlouhodobé přípravy. Ve veslování máme statistiku: než se sportovec dostane k prvnímu startu na mistrovství světa, trénuje na to deset i víc roků. Motivace sportovce musí být stálá a na vysoké úrovni. Taková motivace se buduje především v mladším věku. Tohle je jedna z příčin. Možná že závodníci nevidí perspektivu a dlouhodobost svého konání. To jim musí vysvětlovat a vštěpovat trenér.

Není tajemství, že přechod z juniorské kategorie mezi dospělou elitu je mimořádně náročný. Příprava drsnější, výsledek nejistý... Veslování také nemůže nabídnout mladým lidem po dvacítce dostatečně atraktivní finanční podmínky.

Patříme ke sportům, který velké finanční ohodnocení nepřináší. Takových odvětví je ovšem víc. U dnešní generace mi chybí sny. Třeba sen o tom být nejlepší na světě. Ať dělají cokoli, sport nebo třeba soutěže v matematice. Vidím kolem sebe pohodlnější generaci, která není ochotná pracovat tak tvrdě, jak je potřeba. Pořád si však myslím, že ta práce stojí zato. Abych na konci své cesty mohl říct, že jsem to dokázal a v něčem byl nejlepší.

Objevil se i názor, že navzdory titulům juniorských mistrů světa je všeobecná kondice jeho nositelů špatná. Později údajně nemají na čem stavět. Vidíš to podobně?

Dobře, ale ve své věkové kategorii dosáhli maxima. Jinými slovy... kondice soupeřů - Američanů, Australanů a všech dalších je ještě horší. A přesto se tyto veslařské velmoci mezi dospělými prosazují.

Nejde o problém tradičně pojmenovaný termínem rychlokvašky?

Nevím, nedokážu to zobecnit v nějaké pravidlo, že takhle to v českém juniorském veslování teď je. Samozřejmě že by měl trenér s mladým sportovcem pracovat v jeho dlouhodobých perspektivách. Není to o tom, že trénuju staršího žáka, ale spíš o tom, že připravuju atleta, který by měl být za pět – deset roků na vrcholu svého potenciálu – fyzického i mentálního. Kdybych byl teď trenér na začátku, neměřil bych závodníky juniorskými tituly. Měřil bych je jejich perspektivou. Kam to můžou v dospělosti dotáhnout! Možná že některý z těch závodníků se zlatou juniorskou medailí ví, že talent a parametry na velké světové veslování nemá, tak to samozřejmě bere tak, že chce uspět především už v juniorech. Nemyslím si však, že těchto typů závodníků je většina.

Kolik je, podle tvého odhadu, v našem veslování trenérů, kteří jsou motivovaní vzdát se ambicí dostat ze svěřenců maximum do jejich 18ti let a připravovat je tak, aby největších úspěchů dosáhli později. Často s jiným trenérem...

Kdybych řekl nějaké procento, byl bych asi velmi tvrdej, ale to nechci. Chci vyzdvihnout ty trenéry, kterých je v této chvíli samozřejmě menšina a kteří vedou sportovce na jejich perspektivní dlouhodobé cestě a nehledí jen na momentální dílčí úspěch, byť je pěkný. Není to ovšem úspěch rozhodující. Nejdůležitější je, jak to všechno dopadne v dospělosti.

Vidíš ochotu trenérů „něco“ změnit?

Vsadil bych na mladší lidi s modernějším přístupem. Už bych se nesnažil předělávat starší trenéry. Mám je rád, pracovali pro veslování celý život a opravdu se o veslování zasloužili, ale zároveň víme, že je v tomto smyslu nepředěláme.

Tahle informace může některé trenéry trochu vyděsit...

Nechci nikoho děsit. Myslím si, že pokud by se povedlo předělat pár trenérů, nebo přivést nové,

že by pochopení dlouhodobých perspektiv mělo větší naději prosadit se v celém našem veslování. Možná se podaří přesvědčit i služebně starší trenéry o nutnosti praktikovat systém, který
ve vyspělých státech funguje už dvacet let.

Znamená to, že české veslování, a možná sport obecně, nelze považovat za vyspělý? V čem vidíš největší rozdíly mezi systémem českého a německého veslování?

Nedávno jsme na tohle téma diskutovali s trenéry Ivou Uhlovou a Tomášem Kacovským. Uvědomil jsem si přitom, jak je rozdílný tréninkový proces u nás a v Německu. Organizace tréninku je velmi odlišná. Všichni respektují, že po určitém typu tréninku následuje fyziologicky nutná přestávka na regeneraci. To znamená, že všichni od juniorů po dospělé začínají trénovat v 7.30 ráno. Už rozcvičení! A celoročně! Jsou připravení na platě, vynesená vesla... Nemám zkušenosti s německým klubovým veslováním, ale ve všech centrech, kterých je v Německu 12, to takhle funguje. Při každém soustředění se praktikuje stejná a neměnná organizace. Každý den. První trénink začínající v 7.30 je splněný v 9.30, následuje snídaně. U vyspělých veslařů navazuje druhá tréninková jednotka v 11 hodin. Oběd a potom dvě a půl hodiny odpočinek. Odpolední tréninková jednotka začíná ve čtyři a končí v šest. Dostanou večeři a potom velmi často, a téměř denně, veslaři cvičí protahovací programy zaměřené na stabilizační systém, tzv. core training. Perfektně to umí. Dělají to individuálně mezi osmou a devátou po večeři.

Je reálné stejný nebo podobný režim aplikovat u nás?

Je to samozřejmě velmi náročný program, ale všichni vědí, jak to má vypadat a proč to tak je. V tréninkové skupině jsme měli i studentky. Některé získaly diplom na medicíně (!) a přitom jsou olympijské vítězky. Časy tréninku byly ve struktuře denního režimu zákonem – neměnné. Studijní povinnosti se plnily jindy. Nestalo se, že by někdo řekl: nepřijdu ráno na trénink, protože jdu do školy. Byla ráno na tréninku a pak holt z tý snídaně letěla do školy a plnila svoje studijní povinnosti. V tom vidím velký rozdíl. Nejen že veslařky naplnily velký tréninkový objem, ale absolvovaly ho i podle fyziologických pravidel, aby měl trénink co největší efekt. Pokud vím, tak jako v Německu to dělají i v Anglii, na Zélandu, v Austrálii...

Pardon, ale letět po tréninku do školy je fyziologicky v pořádku?

V týmu jsme měli samé studentky. Velký důraz se kladl na to, aby se přemýšlelo také o životě po skončení sportovní kariéry. Neříkám, že každý den všechny letěly do školy a seděly na přednáškách. Jediný volnější den, když nebylo soustředění a trénovalo se v klubech, byla středa – ta byla vyhrazená na plnění jiných - hlavně školních povinností. Přesto byl i v tu středu na plánu odpolední trénink. Rodinné a osobní záležitosti se dostaly na řadu až naposled. Sportovci mají mít samozřejmě taky prostor žít normálně. Jsou to přece civilizovaní lidé s dalšími zájmy, kamarády a přáteli. Sami si musí nastavit efektivní organizaci času v hlavě a následně i v denním režimu. 

Máš pocit, že německé veslování učinilo za ty čtyři sezony vzestup, nebo jde spíš o stagnaci, či dokonce o sestup?

Určitě nejde o vzestup. Samozřejmě taky existovaly problémy. Třeba generační výměna po olympiádě v Riu. Odešlo hodně reprezentantů a začal se tvořit nový tým. Někteří se do závodní činnosti komplikovaně vraceli v roce 2018. V celém světě se úspěšnost jednotlivých zemí celkově snižuje – především vlivem narůstající konkurence. Dnes se o medaile nedělí jen čtyři veslařské velmoci, ale do medailového pořadí vstupuje mnohem víc zemí. To je jeden důvod. Další důvod je, že v roce 2019 se párové skupině žen nevydařilo mistrovství světa v Linci, a to stálo německé veslování jednu až dvě medaile. Kdyby to ubojovaly, byl by to nejlepší výsledek v rámci etapy po Riu. V dnešní době si nelze představit, že světové veslování ovládne jedna země – Německo, nebo Anglie, nebo kdokoli další.

Systém tréninku je v Německu výrazně založený na objemu přípravy. Dokonce se může zdát důraz na velký objem tréninku ještě dva týdny před vrcholem sezony až přehnaný...

Závodníci v německém veslování mají obrovskou a stálou motivaci. V jejich hlavách je zakořeněný nepsaný zákon – čím víc trénuju, tím jsem lepší.

Opravdu platí tahle rovnice?

Mám tenhle zákon docela rád. Není mi proti mysli, ale měl jsem s tím někdy potíže, protože bylo vidět, že závodníci jsou na hraně, nebo i za hranou, svých fyzických možností. Na té hraně je to chvíli v pořádku, můžou se dostat někam dál. Když to však trvá dlouhodobě, je to z mého trenérského pohledu velký risk.

Praktikují to podobně Angličani, na Zélandu?

Tolik informací nemám k dispozici. Nemohu tvrdit, že vím, jak přesně trénují v jiných zemích. Zvlášť před olympiádou se k informacím dostává těžko. Konec finální přípravy před vrcholem sezony bych i v Německu udělal trochu jinak. V realitě to moc nešlo, program pro všechny trenéry byl na všech soustředěních, i při tom závěrečném, předepsaný. Tým se připravoval pohromadě. Posádky trénovaly v podstatě podle jednotného programu.

V průběhu čtyřletého cyklu se v německém veslování změnil hlavní trenér. Jakou změnu to vyvolalo v přípravě reprezentačního družstva?

Prožil jsem dobu, kdy byl hlavním trenérem Marcus Schwarzrock a za něho bylo všechno dost striktně dané. Ani v závěrečných dvou týdnech nemohl trenér svou posádku připravit podle svého plánu. Program byl nalajnovaný. Odchýlit se od něho bylo možné jen minimálně. Navíc proběhlo několik kontrolních tréninků a týden před MS závěrečný závod mezi posádkami. Trénink probíhal ve vysokých objemem a z mého pohledu poměrně nízké intenzitě až do konce.

To nedává moc smysl. Závod probíhá ve vysoké intenzitě a někdy ji přece závodníci musí natrénovat. Kdy jindy než ve finále přípravy?

Ano, ale musíme vzít v potaz jejich mentalitu, tradici a skutečnost, že dlouhé roky to fungovalo a podobný program dominoval v celém veslařském světě. V takové situaci dochází ke změnám pomalu. Necharakterizoval bych to jako chybu tehdejšího hlavního trenéra. Přišel ale nový trenér – Ralf Holtmayer - a ten už dal trenérům v tvorbě plánů více svobod. Zejména ve finále přípravy. Na závěrečném soustředění už nebyl napsaný jednotný tréninkový program – to znamená pro období posledních tří týdnů před šampionátem.

Přineslo to výsledkový efekt?

Mluvíme už o sezoně 2019. Efekt se dostavil třeba u lehkého mužského dvojskifu. Praktikovali svůj systém přípravy, dlouho ale byli nucení držet ten svazový. Najednou dostali možnost se z toho uvolnit a dosáhli krásných výsledků v sezoně, kterou zakončili bronzovou medailí na mistrovství světa. Samostatnou kapitolou je skifař Oliver Zeidler. Toho nikdy svazový sytém nesváže. Ani Synka, ani Zeidlera, prostě žádného skifaře světového formátu, nejde svázat nějakým univerzálním tréninkovým programem (směje se).

Máš představu, jak se Zeidler připravuje?

On s německým systémem nikdy neměl mnoho společného. Trénoval ho otec, který vesloval na mezinárodní úrovni (pozn. dědeček se stal olympijským vítězem na 4+ v Mnichově 1972). Navíc Oliver dlouho závodně plaval a byl zvyklý na úplně jiný typ tréninku. Začal se prosazovat na základě výjimečných fyzických a fyziologických předpokladů. Poznal je už dřív odborník – fyziolog reprezentačního týmu. Oliver ještě neměl veslařské výsledky, ale fyziolog už o něm řekl, že testuje člověka, jakého ještě v životě neviděl! Říkal mi o tom už dřív. Táta Olivera fungoval mimo trenérský systém německého veslování. Když jsem se o jeho metodách bavil s ostatními trenéry, všichni mávali rukou... prý dělá strašný pitomosti. Vymyká se, podívejte se, jak neumí veslovat... No, samozřejmě že neuměl, když vesloval dva roky. Naučit se techniku chvíli trvá. Kdybych tvrdil, že vím, co trénuje, vymýšlel bych si. Určitě však vím, že to bylo a je absolutně mimo celkový systém.

Druhou část rozhovoru přineseme v pondělí 11. listopadu 2019. 

Text: Manfred Strnad     Foto: Pavel Myška