Lukáš Helešic neztrácí chuť k veslování!

Začněme předčasným koncem tvé kariéry, kterou jsi ovšem loni vzkřísil a ověnčil vítězstvím na Primátorkách. V cíli jsi nevyloučil návrat k vrcholovému veslování...

Skončil jsem v lednu, Primátorky se jely v září a do té doby jsem se pořád udržoval. Osmu jsme „spáchali“ v posledních třech dnech. Velké lepidlo! Společenství ze spousty oddílů, což už podle nových pravidel Primátorek nepůjde. Choutky mám pořád, je mi pětadvacet. Kamkoli přijdu, jsem nejmladší (usmívá se). Na Dukle se dovolím zařadit mezi “mladší” mazáky. Snažím se udržovat, trénuju, vesluju.

Na čem?

Na trenažéru a samozřejmě se snažím i na vodě s parťákama. Kdo má zrovna čas, toho si vezmu. Skif mi nikdy nešel a už se ho asi učit nebudu. Takže dávám přednost trenažéru a na vodě dvojce s Mírou Jechem – bývalým parťákem a nyní s Matějem Čihovským z ČVK Praha. Scházíme se na klubu ČVK Praha u trenéra Petra Blechy, který stál u mého začátku na Dukle a po pár letech jsem opět k němu našel cestu. Na Duklu už nepatřím, nejsem profesionál, a v době covidu to už vůbec nešlo. 

Klubové posádky s vlastními odchovanci, kteří jsou momentálně na Dukle, nahrávají zajímavým Primátorkám, že?

Určitě budou zajímavé! Dávají šanci veslařům - amatérům, kteří trénují ve svém volném čase a budou mít možnost se spojit na mateřském klubu s profesionálními veslaři, kteří odešli do rezortů.

Jak se při tréninku cítíš?

Tělo zátěž nezapomnělo, ale tak jako tomu bývalo, to není, takže to beru tak, co tělo zvládne. Absolvuju i tréninky s mládeží programu ID. Jsem rád, že mám možnost jim předvést názorně svoji představu.

Jak jsi se dostal jako trenér do programu Talent ID?

Loni na podzim mě oslovil Jakub Makovička, jestli bych se chtěl zapojit. Zúčastnil jsem se dvou srazů s Jirkou Kopáčem a Kubou Literou – jako pomocná ruka. Tehdy mě ještě znali jako závodníka.Ti mladší už teď ne, což je dobře.

Jak to že neznají? Vždyť jsi loni vyhrál Primátorky!

Je to tak, ti patnáctiletí mě už neznají. Vůbec mi to nevadí. Na podzim jsem přijel párkrát na jejich sraz, myšlenka toho projektu se mi líbí, i když u veslování vzbuzuje velké emoce. I negativní stránka náhledu na program ID nás posouvá dál. Naopak máme i dobré zkušenosti. Chtěl jsem se zapojit naplno. Přihlásil jsem se do výběrového řízení, dostudoval jsem bakaláře na VŠTV Palestra. Byla to pro mě velká změna sednout si na člun, nebo na kolo, vzít megafon a začít vysvětlovat dětem, jakou máme o jejich veslování představu – tak, aby ji chápaly. Snad se mi to daří, od svěřenců dostávám zpětnou vazbu, že tomu rozumí a baví je trénovat. Mě pak ta práce taky baví, protože se nám scházejí pracovití mladí. Naštěstí v programu nejsou lidi, kterým by stačilo, že se do programu dostali a už dál nemusejí makat. Samozřejmě nenosím růžové brýle a vím, že někteří nepřikládají práci na klubu tolik pozornosti jako na soustředění a nejsou ochotni přenést poznatky ze srazů a tzv. “přidat si po tréninku”. Tím pádem se zaslouží o to, že na další sraz již pozvánku nemusejí dostat. Samozřejmě se snažíme je motivovat a ukázat, jak je veslování super sport.

Nemůže být program Talent ID chápaný jako konkurenční podnik SCM?

Vůbec ne! Střediska mají dlouholetou tradici a program ID je od toho, aby se nám neztrácely talentované děti, které se z nějakých důvodů do SCM nedostaly.

Jak je možné, že systém SCM talentované mladé veslaře nezachytil?

Stává se to, třeba veslují příliš krátce, existují různé příběhy mladých závodníků... Přihodí se, že kritéria pro SCM ujeli na trenažéru, ale na vodě ještě nejsou tak zdatní. Pracujeme s nimi dál a po nějaké době se některým daří posunout z ID do SCM. Mohou dál zůstat v ID, ale prioritou je pro ně už samozřejmě SCM.

Funguje spolupráce s trenéry oddílů?

Snažíme se komunikovat s klubovými trenéry a nacházet kompromisy v termínech pro případné soustředění. Podařilo se nám zajistit tréninkový kemp v Račicích na deset dnů, později další sraz na čtyři dny a pracovat s mladými veslaři a posouvat je především technicky i výkonnostně dál. Pro některé je soustředění úplná novinka. Z pětadevadesáti procent se nám daří vykomunikovat náležitosti s oddílovými trenéry, kteří jsou rádi, že jejich lidi budou kvalitně trénovat v týmu a zažijí klasický program soustředění: trénink, jídlo, spánek. Někomu ale může být trnem v oku třeba to, že děvčata a kluci mají pěkné oblečení. Troufám si však tvrdit, že jsme pracovití a děláme dost i pro popularizaci veslování u širší veřejnosti - přitom je jasné, že veslování není početně velký sport. Je důležité ho dostat víc do povědomí veřejnosti. Sportovní trénink kombinujeme i se školou, přípravu na soustředění jsme přizpůsobili on-line výuce dětí. Uklidnili jsme tím i jejich rodiče.

Jak se k jejich sportovní vytíženosti staví učitelé ve školách?

Ve školách vědí, že jejich žáci a studenti sportují, ale nevím, nakolik vnímají detaily. Snažíme se se školami komunikovat v souvislosti s vyhledáváním talentů – připravujeme projekt pro školy, ukázat, co je veslování, a přesvědčit vhodné somatotypy, aby si vybraly právě veslování. Musí předvést v laboratoři Casri u pana doktora Bolka odpovídající výkon - to znamená, že jde o lidi, kteří za sebou mají nějakou sportovní průpravu – ideálně plaveckou, nebo běžeckou. Vstát od počítače nestačí.

Fajn, ale co na to řeknou trenéři plavců?

Samozřejmě, že nemůžeme přijít na bazén a lanařit: pojď raději veslovat. Snažíme se o civilizovanou komunikaci. Vzneseme dotaz, jestli mezi sebou třeba nemají někoho, koho plavání už nebaví, nechtějí se už dívat jen na kachličky v bazénu a labutě na Vltavě jim přijdou zajímavější a příjemnější, nadneseně řečeno. Pokud se nám podaří získat nové zájemce o veslování, stejně ho musíme převést na nějaký konkrétní oddíl. Zatím to probíhá v Praze, ale plánujeme takové aktivity rozšířit i jinde.

Takovému mladému adeptu veslování zákonitě nabídneš oddíl, který souzní s myšlenkou projektu ID. Které to v Praze jsou?

V Praze funguje spolupráce téměř se všemi oddíly. Nikoho nepřemlouváme. Všechno běží čistě z dobré vůle. Jsme rádi, když s námi chtějí kluboví trenéři spolupracovat a myslím si, že z velké většiny jsou rádi také oni. V době před covidem nám šéftrenér veslovaní na Dukle, Václav Maleček, umožnil i sraz v jejich loděnici – kluci se podívali, jak to tam chodí, jaké moderní a krásné zázemí Dukla poskytuje. Pro ně to byla ohromná motivace do budoucna. Třeba by tam jednou mohli veslovat. Na vlastní oči viděli i Ondru Synka a jiné reprezentanty veslování.

Text: Manfred Strnad