Jakub Podrazil: Zlatá medaile nad plán

Občas je užitečné vybočit ze stereotypů. Jednu takovou odbočku absolvoval v polovině února  Jakub Podrazil, když se zúčastnil prvního oficiálního mistovství světa na trenažérech ve Washingtonu. Přivezl si odtud nejen osobní rekord 5:44,8, ale především zlatou medaili. Pro české veslování tak získal mimořádný úspěch ještě před rozjezdem hlavní sezony. Víceméně nad plán a především díky své osobní iniciativě.

Kdy ses rozhodl startovat ve Washingtonu a jak dlouho jsi na šampionát ladil formu?

V průběhu prosince mě na možnost závodit na mistrovství světa upozornil táta. S trenérem Milanem Dolečkem jsme si řekli, že do toho jdeme. Dostali jsme posvěcení od ústředního trenéra, ale nijak speciálně jsem se na ten závod nepřipravoval. Konal se v tom samém termínu jako mistrovství republiky, příprava tedy probíhala úplně stejně, jako bych jel republiku. Krátké vyladění bylo samozřejmě nutné.

Počítal jsi s tím, že zvítězíš o téměř devět vteřin?

Určitě ne! Někteří ze soupeřů loni závodili na World Games a jeli tam relativně rychle. Očekával jsem, že dva až tři lidi by mohli zajet čas kolem 5:45 a stanovil jsem si cíl, že musím jet alespoň takhle rychle. Asi se jim závod nepovedl. Čtyři sta metrů po startu jsem měl náskok dvacet metrů na celé startovní pole, což bylo sice příjemné, ale současně mě to mrzelo. Čekal jsem, že na mě budou víc tlačit. Takhle jsem se musel sám snažit ze sebe něco vymáčknout.

Na loňském mistrovství světa v Sarasotě jste na dvojce s Lukášem Helešicem vstupovali do závodů spíše rozvážným startem. Změnil jsi taktiku?

Vždycky jsem byl spíš opatrnější. Milan Doleček nás však přesvědčil, že je třeba vyrazit naplno a nebát se toho. Platí to i pro trenažéry. Během prvních dvaceti vteřin se nastaví průměr, člověk se za tu krátkou dobu nezakyselí a průměr pak dlouho nepadá. Musí se však udržovat kvalitním dráhovým tempem. A v závěrečných šesti stech metrech je možné se závodem ještě udělat cokoli. Jde o to vyrazit a nevykapat (směje se)! Ve Washingtonu jsem jel prvních dvě stě metrů úplně naplno, pak přešel do kvalitní dráhovky a držel jsem ji celou dobu. Ke konci jsem se snažil o finiš, i když mě nikdo neproháněl.  

Jak dlouho ses před závodem aklimatizoval?

Přiletěl jsem do Washingtonu už v úterý a závodilo se o víkendu. Aklimatizace proběhla v pohodě. Původně jsme měli jet v sobotu rozjížďky, ale pořadatelům se přihlásilo hrozně moc mládeže a nestíhali. Rozhodli, že se v neděli pojede rovnou finále. Seřadili nás podle nahlášených časů.

Loni na podzim jsi vyhrál distančák na skifu. Pokud by Lukáš Helešic odešel podle původního plánu studovat do USA, zřejmě bys jaro strávil na skifu. Údajně ses docela těšil.

Těšil, protože skif je výzva. Beru to tak, že skifaření je vyšší forma veslování. A těšil jsem se taky proto, že u nás máme možnost porovnávat se s nejlepším skifařem na světě! Skif mě bavil už na podzim. Vítězství na distančáku mě docela nabudilo.Vyhrál jsem skoro o půl minutky před Matesem Klangem, což mě potěšilo už kvůli tomu, že jsem na skifu neseděl pět roků a po dvou týdnech přípravy jsem byl schopnej solidně závodit.

Na tvém příkladu je vidět, jak užitečné jsou pro veslaře skifařské základy.

Určitě jo. Když jezdíte ve větší posádce, může se něco stát, parťáci třeba onemocní a vždycky pak můžete skif využít k plnohodnotnému tréninku. Nebo se mu znovu věnovat naplno. V roce 2010 jsem byl pátý na mistrovství světa juniorů a na skifu jsem jezdil ještě další sezonu, jenže pak jsem ze skifa odešel. Moc mě nebavilo jezdit sám. Přešel jsem na nepárové veslování. Jenže loni na podzim jsem zjistil, že mě skif znovu přitahuje. Něco se přehodilo v hlavě a já na skifu jezdil v tréninku osmnáct až dvacet kilometrů, což jsem si dřív nedovedl představit. Nechci přehánět, ale dá se říct, že mě skif na podzim zocelil. Lukáš ovšem zůstává a pilujeme dvojku. To je teď hlavní cíl!

Trenér Milan Doleček vám prý musel loni na šampionátu promluvit do duše.

Už si to moc nepamatuju, nepříjemný věci vytěsňuju z hlavy (směje se). Jisté je, že člověk dospívá. Od začátku zimní přípravy jsem měl hlavu nastavenou tak, že musím makat víc než dřív, aby to bylo v sezoně na výkonech vidět. Asi každý jednou dospěje do bodu, kdy zjistí, že musí pořádně makat. Ukázalo se to i na trenažérovém šampionátu, kde jsem jel jinak než dosud. Vyrazil jsem mnohem líp. Je to do značné míry i tím, že denně absolvuju trénink se Sýňou. Od něj okoukávám, jak se  má trénovat. Během zimy jsme na sebe jeli nejmíň dvě stě úseků a on jich snad sto devadesát vyhrál. V závodě jsem vyjel tak jako v tréninku se Sýňou a zlepšil jsem si osobák o tři vteřiny.

S jakými ambicemi vstupujete na dvojce do sezony a mění se konkurence na dvojkách oproti loňsku?

Zatím máme za sebou na vodě minimum tréninků, neděláme raději žádné závěry. Zima byla kvalitní, vydařená a jak říká Sýňa – síla v tom je. Uvidíme, jak to půjde. Myslím si, že se sejdou posádky v podobném složení jako loni. Jen Srbové, naši největší soupeři s podobnou výkonností jako máme my, naznačovali, že by letos mohli jezdit čtyřku. Všechno se ukáže na prvním Světovém poháru. Stoprocentně tam budou Chorvati a Italové asi taky, tedy nejrychlejší dvojky. Je ovšem vcelku jedno, kdo na nás pojede, hlavně abychom my jezdili rychle (směje se)!

Text: Manfred Strnad      Foto: Jakub Podrazil a Pavel Myška