Hledá se nejrychlejší dvojskif

Jako závodník získal Michal Vabroušek titul mistra světa na skifu lehké váhy. K podobným úspěchům má české veslování v seniorské kategorii momentálně poněkud dál, než tehdy - před dvaceti roky na šampionátu v Záhřebu, kdy se Česká republika umístila na čtvrtém místě v pořadí zemí. Navázat na tradiční vysokou výkonnost českých veslařů se Michal  pokouší v posledních letech v roli trenéra. V loňském roce unikl jeho svěřencům Miroslavu Vraštilovi a Jiřímu Šimánkovi přímý postup na olympijskou regatu v Tokiu jen velmi těsně. S Michalem Vabrouškem jsem se k rozhovoru sešel před odjezdem jeho „lehké“ tréninkové skupiny skifařů na soustředění do španělské Sevilly s tím, že odtud „dodá“ aktuální informace.

Michale, splňují podmínky v Seville očekávání?

Pro veslování jsou zatím ideální. Trénujeme podle plánu. Je teplo, kolem 20 stupňů a fouká jen mírně. Jsme ale teprve na začátku soustředění – domů odjíždíme 23. února.

Jak moc narušila přípravu nedávná havárie auta s vlekem naloženým loděmi mířícími do Španělska?

Aktuálně se nám rozbily dva nejlepší dvojskify a čtyři nejlepší skify. V Seville se střídají dvě skupiny, lodě jsme tam proto poslali společně. O to větší škody ta nehoda napáchala. Museli jsme do Španělska poslat jiné lodě, ale samozřejmě v kvalitě o kategorii níž, protože nemáme tolik stejně dobrých lodí. O ty nejkvalitnější jsme přišli. Věříme, že se to do klíčových jarních závodů vyřeší půjčením, nebo zakoupením. Nechal jsem zadat stavbu nové lodě s tím, že financování budeme řešit později. Zatím nevíme, jestli se uplatní pojistka a povinné ručení toho Němce, který nehodu zavinil. Vyřízení se samozřejmě protáhne. Bylo však potřeba jednat rychle. Věřím, že na dalším soustředění - v italském Varese v březnu - se zase dostaneme k nejlepšímu materiálu, aby pro nás loď neznamenala limitující faktor. Mimochodem, jezdíváme na to samé jezero i před mistrovstvím světa. Do Gavirate na jeho druhé straně.

Tam bývá v létě docela horko. Objevil se názor, že trénovat při závěrečném soustředění v takových podmínkách není ideální, dokonce jsem zaslechl slovo hloupost. Například skupina Milana Dolečka dává přednost Livignu, kde je příjemně a navíc tam působí efekt vyšší nadmořské výšky...

Do Gavirate jezdíme právě kvůli tomu horku! Myslím, že to není hloupost (směje se). V posledních letech se mistrovství světa konalo v místech, kde pak horko skutečně panovalo. Pro veslování jsou tam špičkové podmínky. Dvě vybojkované a regulérní veslařské dráhy a navíc se tam potkáváme se spoustou našich soupeřů. Pokud děláme hloupost, dělá ji současně taky víc lidí ze světového veslování. Na tom samém jezeře absolvoval závěrečnou přípravu třeba i Nor Kjetil Borch – soupeř Ondry Synka.

Není ale škoda přijít o efekt vysokohorské přípravy?

Livigno známe, ale nejezdíme tam kvůli vysokým horám, ale hlavně kvůli bezkonkurenčně nejlepším podmínkám pro běžecké lyžování – tedy v zimě nabírat kondici. Naplánovat si soustředění na horách v Čechách je značné riziko, že nebude sníh, a když je, není jisté v jaké kvalitě. Livigno je v tomhle excelentní. Nemáme ovšem k dispozici takové prostředky, abychom mohli realizovat vysokohorskou přípravu pro tým třikrát až čtyřikrát za rok, jak by to bylo optimální. Samozřejmě že trénink na lyžích ve vyšší nadmořské výšce přinese i nějaký efekt, který pak můžeme zúročit na dalších soustředěních, při kterých bychom teoreticky mohli odtrénovat větší vytrvalostní objem. Vysoké hory jsou v závěrečné přípravě trochu loterie. Ondrovi ovšem  mnohokrát vyšla. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že tenhle typ finální přípravy může přinést problémy. Je to riziko. Z teorie a z přednášek, které jsem absolvoval, vím a jsem přesvědčený, že: vysoké hory – ano, ale s dodatkem, že tenhle typ přípravy může být kontraproduktivní. V posledních letech využíváme efekt horkého prostředí, které svým způsobem taky krev zahušťuje a zvyšuje nároky na oběhový systém, i když jiným mechanismem. Existuje přitom menší riziko, že to nevyjde. Navíc v Gavirate není samozřejmě problém trénovat brzo ráno a později k večeru, pokud nechci veslovat v pětatřiceti stupních. Pokud máme na plánu vysokou kvalitu, začneme v osm, kdy je tam příjemných dvacet stupňů. Když naopak chci trénovat s přidaným efektem, jdeme na vodu v deset. Zatím nás závěrečné přípravy vždycky posunuly proti výsledkům ze sezony. Kluci předváděli své nejlepší výkony právě na mistrovství světa. Nemám důvod na osvědčené prostředí zanevřít.

Patříš k trenérům, kteří používají stejné tréninkové prostředky každý rok, nebo jsi zastáncem větší pestrosti a z roku na rok je měníš?

Náš trénink se určitě vyvíjí a v čase mění s tím, že loni se nám podařilo domluvit přípravu s jedněmi z nejlepších veslařů světa – s chorvatskými bratry Sinkovičovými. Absolvovali jsme s nimi dva kompletní tréninkové tábory. Jeden se odehrával právě jako závěrečné soustředění v Peruči v Chorvatsku. V podobných podmínkách jako bývají ve Varese. Navíc jsem našel v tréninku spoustu stejných rysů a naše lehká skupina neměla problém odtrénovat všechno co tihle páni veslaři. Odjezdili jsme celý jejich trénink, což ve srovnání s mým systémem neznamenalo žádnou velkou změnu. Šlo jen o drobné kosmetické úpravy.

Jak často byly na programu soutěživé tréninky?

Bratři Sinkovičovi absolvují všechny tréninky soutěživě! Veškeré náplně, byť některé nebyly napsané do rychla. Nechtějí pustit ani jedno tempo a kluci se přizpůsobili. Trénovali s náma ještě další dva dvojskify – slovinský a chorvatský. Jezdila se „lajna“ čtyř lodí.

Bez hendikepů?

Bez hendikepů – na život a na smrt (směje se)! Náš lehký dvojskif většinu úseků vyhrával, pak dojížděli bráchové na dvojce a za nimi těžké dvojskify ze Slovinska a Chorvatska.

V českém veslování se občas zapomíná na objemový základ přípravy...

Není to můj případ! V českých podmínkách se může zdát, že jsem náročný a moji závodníci absolvují poměrně velké objemy. Myslím tím rozsáhlou základní vytrvalost a míň prahových a nadprahových tréninků, ale z mezinárodního pohledu se nevymykáme tomu, co se jezdí venku. Trénink je postavený mezi 900 a 1000 hodinami čisté práce ročně. Nemyslím si, že jde o extrém. Určitě je to víc, než po závodnících vyžadují někteří jiní trenéři u nás, ale třeba Ondra Synek je v tomhle extrém, který má po mnoha letech zkušeností upravenou přípravu na míru. Co požaduju, není nesplnitelné - spíš jde o nezbytné optimum. Jsem přesvědčený, že nádrž se musí naplnit a chci, aby šli kluci do sezony s plnou nádrží!

Mirek Vraštil kombinuje veslování s dlouhým triatlonem. Považuješ tuhle skutečnost za jeho výhodu, nebo extrémní vytrvalost potřebná pro závody Ironmanů je pro výkon veslaře na trati 2 km spíš škodlivá?

V olympijské sezoně se samozřejmě soustředí na veslování. Díky triatlonu absolvuje objemové tréninky s větším nadhledem, můžeme tedy mluvit o výhodě. Je možné uvažovat také o tom, že tahle velká vytrvalost pozitivně souvisí s délkou jeho sportovní kariéry.

Co pro tvou tréninkovou skupinu znamená posunutí termínů v olympijské sezoně?

Kromě načasování přípravy taky změnu tréninkových lokalit. Pokud by sezona nebyla takhle zkrácená a nemuseli jsme se připravovat na olympijskou dokvalifikaci v květnu, snažili bychom se soustředění v Seville a pak v Itálii přesunout do Chorvatska, které se nám loni osvědčilo. Zájem z druhé strany znovu je, ale oni mají kalendář přípravy nastavený samozřejmě jinak, protože vyhráli mistrovství světa a na olympijské hry se kvalifikovali přímo. My se připravujeme na to, aby se nás ta olympiáda taky týkala (usmívá se).

Rozhodne se už v květnu...

Dodatečná olympijská kvalifikace se koná v Luzernu 17. - 20. května. Celá příprava se kvůli tomu samozřejmě posouvá. Dřív se sedne do dvojskifu a zkrátí se fáze individuální přípravy na skifech. Vynecháme dva Světové poháry, které se konají před dokvalifikací. Formu a nastavení vyzkoušíme na mezinárodní regatě v Piedilucu, kde už to dobře známe. Regata je dvoudenní, můžeme tedy eventuálně vyměnit sestavu – měsíc před dokvalikací jako poslední ostrý test. Domácí kontrolky neabsolvujeme. Tím, že všichni tři nejlepší lehkovážní skifaři, nebo přesněji řečeno teoreticky nejlepší, jsou u mě ve skupině, nepotřebuju je někde testovat. Vidím je denně, jak na sebe jezdí. V současnosti u nás neexistuje žádný jiný dvojskif, který by mohl být rychlejší. Pro nás budou kontrolky v Piedilucu.

Kdo všechno tvoří tvoji tréninkovou skupinu?

Kromě posádky loňského dvojskifu ze světového šampionátu Mirek Vraštil – Jirka Šimánek ještě Honza Cincibuch, který je individuálně na úrovní těchto skifařů. On je přitom ještě „třiadvacítka“, ale loni dojel na druhém místě na kontrolkách a na skifu patří k nejrychlejším. Ve skupině je i šestatřicetiletý Jirka Kopáč – dvojnásobný olympionik. Nepatří ovšem do výběru na dvojskif. Spíš se připravuje směrem k neolympijskému mistrovství světa. Součástí našeho týmu je nově Jonáš Friedrich – devatenáctiletý „lehkáč“, který k nám přišel na podzim. Zatím si zvyká na nový způsob práce a větší objemy. Zrovna tohle období je pro něho hodně těžké. Dělá pokroky, ale asi potrvá nějakou dobu, než se dostane na úroveň ostatních. V tuto chvíli patří k příslibům „třiadvacítky“. Do finální sestavy dvojskifu tedy můžou promluvit tři lidi – dva z loňské sestavy plus Cincibuch. Nejrychlejší kombinace z této trojice se pokusí vybojovat účast na olympiádě. Podobné to bylo loni i předloni. Dvojskif jezdí sice už třetí rok ve stejném složení, ale veslaři každý rok znovu a znovu obhajují pozici. Letos to není jiné. Připravit konkurenceschopný dvojskif ze dvou lidí je strašně málo a je to riskantní. Co fungovalo loni, nemusí fungovat letos a kohokoli může postihnout nějaký problém. Kompletní přípravu by měli absolvovat všichni tři s tím, že Cincibuch je dvakrát mistr Evropy na lehkém skifu, juniorský mistr světa a momentálně jeden z nejtalentovanějších skifařů u nás. Jde o to, jestli už letos bude třeba pro dvojskif přínosem, nebo ne. Vždycky je důležitá „chemie“ posádky. Všichni tři mají stejné výchozí podmínky a jsou srozumění s tím, že hledáme nejrychlejší kombinaci z těchto tří lidí. A všichni musí být připravení v době, kdy se začne závodit na dvojskifech. Proto se nám do plánu hodí Piediluco. V pátek se jede rozjížďka a v sobotu dopoledne finále, odpoledne pak rozjížďka na nedělní finále. Dva rovnocenné závody umožňují sestavit posádky v různém složení.

Mají kluci tohle „prohazování“ sestavy už vyzkoušené?

Jo, po kontrolkách na skifech probíhal výběr na dvojskif systémem, že v lodi seděl každý s každým. V minulých letech to byli vždycky čtyři veslaři. Z toho matrixu opakovaně vyšla nejrychlejší kombinace Vraštil – Šimánek. Třeba předloni nebyl dvojskif na očekávané úrovni a tak se v rámci závěrečné přípravy ve Varese jely kontrolky znovu. Bylo to v situaci, kdy lehkému dvojskifu nevyšlo mistrovství Evropy ve Skotsku a párovka tam získala medaili. Zkoušeli jsme, jestli třeba bude kombinace z párovky rychlejší než dvojskif. Ne, nebyla. Zatím si to kluci vždycky ujeli (usmívá se), nebylo to ale postavené tak, že vás jako tradiční sestavu dvojskifu necháme na pokoji. Kdepak! Vždycky si museli pozici obhájit a letos je to stejné. Loni byla nejrychlejší kombinace Vraštil – Šimánek, ale co když letos nebude? Co když se jiná kombinace ukáže jako rychlejší? Na zásluhy se ve vrcholovém sportu nehraje!

Souhlasíš s názorem, že dvojskif jede hned, a když ne, tak mu ani čtyři tisíce společných kilometrů nemusí stačit?

Víceméně souhlasím, kouzlo dvojskifu spočívá ve spřízněnosti stylu, duší a dalšího nastavení. Mělo by fungovat od začátku, ale nemusí to být hned od prvního tréninku. Dvojskif musí mít „něco navíc“ a pak se s tím dá pracovat. Když „to“ tam není, bývá veškerá práce marná. Po roce se to někam posune, ale ne na světovou úroveň. Tohle je možná důvod, proč ani jednou nebyl za poslední tři roky, kdy se tomu věnuju, nejrychlejší dvojskif sestavený ze dvou nejrychlejších skifařů.

Jak fungují vztahy ve skupině, kdy je každý každému konkurentem?

Všichni jsou si soupeři, ale jeden bez druhého nemůže existovat! Nehledáme nejrychlejšího skifaře, ale nejrychlejší dvojskif. Není prostor pro silnou individualitu, která by si prosazovala jen to svoje. Všichni věří tomu, že s nimi pojede dvojskif nejrychleji. Dělají pro to maximum a když se do sestavy nedostanou, tak z prokazatelných důvodů. Nemohou být moc ublížení. Naštvaní můžou být akorát na sebe. Proč nejel dvojskif se mnou nejrychleji? Nemůže za to trenér ani nikdo jiný. Za to můžu já sám za sebe jako závodník. Tenhle systém zatím funguje! Kluci vědí, že v lehkém dvojskifu je příšerná konkurence – stlačená ze všech ostatních disciplín. Loni nás od medailistů dělilo jeden a půl vteřiny. Oni vědí, že tenhle rozdíl potřebujeme stlačit dolů. Jestli tomu pomůže jiná kombinace: třeba Šimánek – Cincibuch, nebo Vraštil – Cincibuch, byli by kluci sami hloupí, kdyby řekli: já nechci jít do rychlejší kombinace. Tomu, kdo v ní nebude sedět, je to samozřejmě líto, ale nejsme tak rychlí, abychom na vrchol sezony neposlali nejrychlejší posádku. Kluci žijí už čtvrtý rok v tom, že nikdo nemá nic jistého. První rok bojovali proti skupině osmi lehkáčů, druhý rok proti sedmi, teď jsou jen tři. Situace je přehlednější. Tím, že absolvují prakticky stejný tréninkový plán, vědí, že k porovnání mezi nimi dochází za stejných podmínek – ve stejné únavě. Nelze to udělat tak, že bych se „někde za rohem“ sám připravil na klíčový test.

Na stroku se ale profiluje pořád nejlépe Mirek Vraštil...

Ne úplně, i když dvojskif na šampionátu nakonec vždycky strokoval Vraštil a na háčku jel pokaždé Šimánek. Tahle  kombinace byla nejrychlejší, ale taky se občas prohodili, když jim to úplně nefungovalo. Jenže: co bylo, bylo. Snažím se do každé nové sezony jít s tím, že finální sestavu dvojskifu hledáme. Není dobré si dopředu klást bariéry. Možná se ukáže jako ideální třeba Vraštil na háčku a Cincibuch na stroku, nebo Šimánek na stoku s Cincibuchem na háčku. Určitě vyzkoušíme všechny varianty. Ve třech lidech jich už ovšem tolik k dispozici nemáme (lehký úsměv). Mimochodem – do Sevilly jsem měl naložené dvě nejlepší lodě, abychom mohli vyzkoušet kombinace dvojskifu i s Jonášem Friedrichem. Zničený materiál nám plány znepříjemnil, nemáme teď k dispozici dvě kvalitativně rovnocenné lodě, ale není to samozřejmě nic zásadního, s čím bychom se neměli vyrovnat.

Text: Manfred Strnad    Foto: Michal Vaboušek a archív ČVS