Grand Finále. Synek se loučil jako triumfátor
25.9.2022
Zlatou tečku světového šampionátu v Račicích napsal Ondřej Synek. Posledním závodem legend, kde se loučil s kariérou. Jako vítěz. Nechal za sebou olympijské vítěze Olafa Tufteho, Iztoka Čopa nebo Maheho Drysdalea, dále Lassiho Karonena a Allana Campbella. Skvělé vysvědčení pro něho, ale možná trošku vykřičník pro jeho následovníky, že až v této exhibici zazněl nejsilnější aplaus celého mistrovství.
Jak hodnotíš své nástupce už z pozice sportovního ředitele svazu?
Myslím, že se to české výpravě docela povedlo. Měli jsme sice nějaké účasti na chvostu startovního pole, ale kdyby Lenka Antošová byla v B-finále o jedno místo výš, kvalifikovali bychom si čtyři lodě na olympiádu. To je přece úžasné, to tady dlouho nebylo. Naposledy jsme měli dvě včetně mě. Teď je to pro Paříž reálné, myslím. Dvě finálové účasti a jedna medaile, v součtu to je velký úspěch.
Lenka Antošová na skifu, dvojka žen a těžký dvojskif jezdí teprve krátce, vidíš potenciál pro zlepšení?
Určitě. Průměrný věk olympijských vítězů je skoro třicet let, náš tým má okolo třiadvaceti. Takže prostor tady je, protože my nezaostáváme v technice, ale ve fyzické výkonnosti, tam se pracovat dá, je to jen na nich. Lenka Antošová si musí zvyknout na skif, naučit se rozvrhnout síly, to zatím ve finiši nezvládla, tyhle zkušeosti si přenese do příští sezony. I třeba kluci z osmy byli nadšení, že předjeli Ukrajince a viděli, jak je mezinárodní veslování rychlé v reálu a kam se musejí posunout, pokud chtějí něco jezdit. Nikdo na ně nepočká. Je to brutální konfrontace s realitou, ale pokud lidi nemotivuje, stejně nic ve sportu nedokážou.
A co lehký dvojskif, tam jsi věřil v medaili a nevyšlo to.
Bohužel trošku asi převládla nervozita a nepoprali se s tím, jako ve čtvrtfinále a semifinále. Ale jsou to i pro ně zkušenosti. Fyzicky i technicky jsou připravení výborně, ale zamrzli na startu a ejeli s polem. Když tam člověk najednou chybí, zlomí se a říká si: Tam jsem měl bejt. Pak je to hrozně těžký s tím bojovat, když jednou před vámi a vy se ne a ne posunout. Ale i tohle je zkušenost.
Jak hodnotíš mistrovství světa z pohledu organizace?
Všechno fungovalo, chci všem, co se a tom podíleli, moc poděkovat. Udržet celou akci osm dní v chodu, to není nic jednoduchého, všichni si sáhli na dno. Chodil jsem se dívat do hlavního štábu, makali od rána do večera.
Jak ses tu cítil poprvé ne jako skutečný závoďák?
Nejdřív jako na mistrovství republiky… Ale na vrcholnou událost v Račicích jsem zvyklý ze světových pohárů a mistrovství Evropy. Všechno bylo v pohodě.
Nakonec jsi ale přece jen užil tu závodní atmosféru napřímo, že?
Já jsem se toho bál a ke konci už mě všechno šíleně bolelo, ale nakonec to bylo dobrý.
Troufal by sis na Tufteho ve finiši i v případě, že by ti závěr záměrně a uctivě nevypustil?
Ne, to, ne. On pořád trénuje, blázen… Ižtoka Čoka bych možná dal, s ním jsme jeli vedle sebe přibližně nastejno.
Znal jsi scénář?
Ne, vůbec, ale oni asi byli domluvení. Začátek byl určitě naplno, možná čtyři sta metrů. Já se snažil jet až do konce. Bolelo to, ale snažil jsem v polovině ještě trochu přidat, rozjet to… Ale nepovedlo se to.
Chuť na loď a vesla opravdu opadla, anebo vážně není čas?
Čas by byl, ale chuť nemám. Dělal jsem to od třinácti let, asi jsem toho trochu přejedenej… Baví mě to, ale bez fyzičky to dělat nejde. Od té doby, co jsem před rokem skončil, jsem byl na vodě asi sedmkrát, z toho třikrát v tomhle týdnu. Včera navíc proběhl manager mítink, pro mě dost náročný a ráno se mi moc závodit nechtělo…
Takže dnes a tady opravdu naposledy?
Jo, jo, asi jo.
Rozlučková exhibice se plánovala snadno?
Povedlo se to dobře, všichni odepsali hned, že přijedou. Jen jsme řešili letenky, Olaf nemohl v sobotu, tak jsme to dali na neděli. Hezky to vyšlo na konec celého mistrovsví a doufám, že se to divákům líbilo.
Tomáš Nohejl, foto: Ondřej Kroutil