Jakub Toman: Bez rodiny bych to sám určitě nezvládnul! Ale při samotném tréninku, té každodenní dřině, tam mi nikdo nepomůže.

Přinášíme neobyčejný příběh Jakuba Tomana a jeho sestřenice Terezy Hořejšové. Jakub Toman, který prodělal mozkovou obrnu, je upoután celoživotně na vozík, přesto se věnuje sportu, pohybu a v posledních letech především veslování na trenažéru, stejně jako jeho sestřenice Tereza Hořejšová, která je ovšem bez postižení. Oba dva nám o tom budou vyprávět.

Začneme tím, jak jste se oba vůbec k trenažérům dostali a od kdy se jim věnujete ?

Kuba : Já jsem chodil do Jedličkova ústavu, do sportovního oddílu, kde jsem se specializoval na atletiku a od 20-ti let jsem se pomalu seznamoval s trenažérem a v rámci toho, že jsme jedna rodina, mě k tomu dovedla má setřenice Terezka, která mi ten trenažér zapůjčila. Trénuji na něm od roku 2023.

Terezka : Já jsem původně ten trenažér, který nyní Kuba používá, dala svému otci jako dárek. Táta ho však vůbec nepoužíval, proto jsem se rozhodla, že ho předám svému bratranci.

Sama jsem poprvé na trenažéru seděla v roce 2016, v té době jsem se začala věnovat crossfitu, kde je trenažér často součástí workoutů. Už poprvé, co jsem si na trenažér sedla, mě to velmi lákalo a zajímalo. Když někde v rámci workoutů veslování bylo, byla jsem nadšená. Všimla jsem si, že mé výsledky nejsou vůbec špatné. Milníkem byl pro mě covid, když se v roce 2020 zavíraly všechny tělocvičny. Ta moje nabídla svým členům zapůjčení vybavení. Pro mě zapůjčení trenažéru byla jasná volba. Objevila jsem v té době spoustu virtuálních soutěží na veslařském trenažéru, začala jsem se na všechny hlásit. Tím jsem tomu úplně propadla.

V úvodu nebylo řečeno, že Terka ani Kuba nepochází z žádné sportovní rodiny.

K tomu ale Terka říká: " Pocházím z rodiny, která má pozitivní vztah ke sportu, ale na závodní úrovni se tomu nikdo nevěnoval. Kuba je největší sportovní fanoušek, kterého znám. A díky jeho tatínkovi je Kuba vystaven nejrůznějším sportovním kláním už od malička. " K tomu Kuba dodává :" Znám pravidla snad všech sportů - od bowlingu, tenisu, přes fotbal, ping-pong. "

Pak přišel rok 2024 a Praha tehdy pořádala halové mistrovství světa ve veslování, kde startovali společně Terka s Kubou. Poprvé spolu "na domácí půdě" a rovnou na mistrovství světa. Jak jste se, Terko, o halovém mistrovství světa vůbec dozvěděli? Vy oba jste do té doby nebyli členy ČVS.

Kuba : "Díky Terezce. Přistoupil jsem k přípravě opravdu velmi zodpovědně, trénoval jsem každý den! Od té doby, co mi Terka ten trenažér přivezla."

Tereza : Já už jsem se pravidelně několika MS v halovém veslování účastnila, takže jsem o Praze dobře věděla a byla si vědoma i para kategorie. Jen mě mrzí, že mi to vše došlo až před pořádáním MS v Praze. Mohla jsem Kubu přihlásit již na předchozí mistrovství světa. Velmi dobře si vybavuji tu chvíli v létě 2023, kdy jsme Kubu posadili na trenažér a já jsem se úplně rozzářila a řekla Kubo, v Praze bude mistrovství světa, jedeme! Zbytek rodiny se sice chytal za hlavu, ale Kuba do přípravy šel naplno. Čekalo nás hodně práce a úsilí, protože jak již bylo na začátku zmíněno, Kuba je po obrně na vozíku. A nejen to. Musela jsem sama zjistit, jak to v para veslování vůbec funguje, pak klasifikace atd. ( Kuba je PR1 ). S pomocí Kubovy rodiny jsem vše dala dohromady a mohli jsme startovat.

Na MS v Praze jsme pak zjistili, že existují u nás v Čechách i para centra mimo Prahu. Jedním z nich je například 1. centrum zdravotně postižených jižních Čech v Českých Budějovicích, kteří tam měli hodně sportovců a kde působí Jana a Jiří Smékalovi, kteří se para sportu věnují více než 30 let! Přes Martina Salače, se kterým jsem se v Praze během Kubova startu seznámila, slovo dalo slovo a Kuba je členem tohoto centra.

Pojďme se podívat na tvé výsledky, Terko. Ty jsi už před MS v Praze dosáhla skvělých úspěchů na předchozích MS v halovém veslování, konkrétně 2. místo na MS v Kanadě v roce 2023, v Praze to bylo 3. místo, obě medaile jsou individuálního závodu na 500m. Můžeš říct jakého umístění si vážíš více, jestli to byl ten bronz, protože ten byl tady u nás doma v Čechách, nebo stříbra z Kanady ?

Kanada byla hybridní a já jsem se účastnila on-line. V Praze jsem závodila samozřejmě na živo a obecně si myslím, že medaile z opravdových závodů na živo jsou mnohem cennější. I s přihlédnutím k tomu, že to bylo doma, tak si bronzové medaile z Prahy vážím hodně. Já jsem ještě vybojovala další dvě medaile v Praze - stříbrnou za ženskou štafetu a další stříbro za smíšenou štafetu.

A na letošním virtuálním mistroství světa jsi se dostala do úplně nejužšího finále dvaceti nejrychlejších bez ohledu na věk, gratuluji! 
Letos v únoru jste také oba startovali, a to na mistrovství ČR, ovšem už oba jako řádní členové ČVS, Kuba za 1. centrum jižních Čech a Terka za Olomouc, díky Pavlíně Žižkové. Jak tenhle závod hodnotíte?

Kuba : "Je stále na čem pracovat, protože žádnou medaili jsem nezískal. Čeká mě další motivační práce do dalších let. Ale i tak jsem spokojen, protože jsem si zde zajel opravdu obrovský osobní rekord v tom závodě v řádu několik minut v porovnání s tréninkem. Sám jsem byl překvapen, že jsem i ty 2km fyzicky zvládnul a že se mi podařil samotný start. Nejhorší krizi jsem měl v půlce závodu."

Terka : "Já chci svého bratrance velmi pochválit, protože v Praze Kuba jel 500 m a letos už startoval na 2 km, poprvé! Takže já to hodnotím naprosto pozitivně! Já jsem závodila na 2 km ve své kategorii masters. Tím, že žiji v zahraničí, se na české scéně nepohybuji, tak jsem hrozně vděčná za tu možnost vůbec poprvé v Čechách startovat. Tímto bych hrozně moc chtěla poděkovat Pavlíně Žižkové z VK Olomouc, že mě vzali pod svá křídla.

"A já bych chtěl zase poděkovat Janě a Jiřímu Smékalovi, kteří mě vzali do 1. centra v ČB " , dodává Kuba.

"Byla jsem z mistrovství republiky nadšená, bylo to hezky zorganizované a určitě bych se chtěla příští sezónu zúčastnit více závodů i před MČR. Bohužel jsem startovala nachlazená, takže mi to nedovolilo se pokoušet o nějaký rychlý čas, ale i tak jsem závod ve své kategorii ovládla"

Jak důležitá je pro tebe, Kubo, podpora rodiny ?

"Bez rodiny i pomoci své sestřenice bych to sám určitě nezvládnul. Ale přece jenom ten samotný trénink, tu každodenní dřinu musím už zvládnout sám, tam mi nikdo nepomůže. Sám rehabilitovat, takže to je taková souběžná činnost rodinného kruhu," řekl bych.

A co podpora rodinného týmu přímo na závodech a v hledišti ?

Ta je velmi důležitá, protože díky té obrně je mozek částečně poškozen a tím pádem na jedno oko vidím jenom málo. Takže tam opravdu musí být přítomna Terezka nebo někdo z rodiny.

I samotný přesun na závody je pro Kubu logisticky dost složitý, oproti zdravým závodníkům, podotýká Terka. Kuba totiž není schopný kvuli svému těžkému handicapu se sám přesunout z vozíku do auta. Někteří vozíčkáři s "lehčí formou postižení" jsou v tomto samostatní, dokonce i řídí sami auto. Kuba má ale velmi omezenou možnost pohybu a tak bez pomoci druhých se sám nedostane z vozíku do auta a ani z vozíku přesednout na para - sedačku na trenažéru.

“S postupem věku se mi ten stav zhoršuje", říká k tomu Kuba. "I při samotném závodě je pro mě těžká stabilizace, musím mít popruhy kolem těla, abych z té para sedačky nespadnul, což mě trochu brzdí a nemohu se tolik soustředit na rychlost. Nehledě na to, že na tuhle přípravu ke startu musí mít můj tým dostatečnou časovou rezervu".

Zdravý člověk si to snad ani neumí představit, jak těžké tohle vše pro Kubu je. A jak říká Terka: "Určitě je ta celá operace trošku stres, nejen časová investice, ale i moje snaha se naučit, jak s Kubou pracovat, aby byl v klidu a já sama měla jistotu, že je vše bezpečně připraveno pro start, že Kubovi nic nebrání v pohybu. Jsem vděčná, že jsem silná a dokážu Kubu zvednout a posadit na sedačku".

I přes tohle všechno zůstává Kuba optimistou, se stále dobrou náladou.

Poslední otázka pro vás, Terko a Kubo, jakou máte motivaci dále pokračovat v halovém veslování ?

Kuba: "Pro mě je motivací snažit se o pohybovou aktivitu, protože postupem času člověk zlenivěl, zkrátka zůstat i nadále co nejvíce pohyblivý a občas získat i nějakou tu medaili ".

Na závěr zpětně moc děkuji Terezce, že mě k tomu přivedla.

Terko, je pro tebe tvůj bratranec tak trochu motivací, tím jak to má v životě sám hodně těžké? Dá se to tak vůbec říci ?

"Určitě! Já jsem z něho úplně nadšená a doufám, že to na mě bylo na těch závodech vidět.  Úplně se rozzářím, když Kuba jede. Užívám si každou vteřinu. Se svou vlastní motivací problém nemám, mě to prostě baví ! Baví mě se zlepšovat, baví mě závodit. A i když jsem někdy unavená, uvědomím si, že Kuba se mnou počítá, že ho doprovodím na závody a že mu dám nějaké rady do tréninku. A jsem na něj hrozně pyšná, možná více než na své medaile z MS v halovém veslování".

Ještě bych dodala jednu věc, že by bylo super, kdyby se i na českých závodech do budoucna zařazovaly sprinty.

Děkuji, Terko i tobě Kubo, za rozhovor a ať se vám oběma i nadále daří!
a jak říká Jirka Smékal ( šéf 1. centra zdravotně postižených jižních Čech ): Zdař Bůh !

Martin Salač