Olda Hejdušek – 60! - 3.díl

15.1.2018

V předcházející části rozhovoru jubilant přiznal, že největší pohoda je kormidlovat dvojku. Alespoň v jeho případě tomu tak bylo. Zejména, když měl štěstí na vynikající posádky. S Milanem Škopkem a Josefem Plamínkem získal v roce 1979 svou první medaili na světovém šampionátu – stříbrnou.  O tři roky později zasedl Škopek do společné lodě s Milanem Dolečkem a znovu z toho byla medaile – tentokrát bronzová. Jenže královskou disciplínou veslování je osma a právě v této lodi může kormidelník ovlivnit nejvíce. V přípravě jako „prodloužená ruka“ trenéra a v závodě, kdy svými zkušenostmi a také intuicí může vyhrát souboj vyrovnaných posádek. Jak se to stalo zejména při Primátorkách roku 2007, kdy loď strokovanou Ondrou Synkem dovedl k vítězství nad mistry světa – německou reprezentační osmou.

Oldo, polovinu svých šesti medailí ze světových šampionátů jsi získal s dvojkou. Zatím jsme si připomněli posádky strokované Milanem Škopkem. O desetiletí později jsi však kormidloval další úspěšnou dvojku...

V éře Macháčkovy čtyřky, kterou kormidloval Jirka Pták, jsem dostal na starosti osmnáctileté bažanty Blechu s Pilcem - v sezonách 1989 a 1990. Po mistrovství světa v Austrálii se rozpadla Macháčkova čtyřka, protože skončili Dušan Vičík s Pavlem Menčíkem. Na kontrolkách výtečně zajeli dvojku Dušan Macháček s Michalem Daleckým a Karel Neffe jim dal důvěru. V té době už trénoval áčko Dukly a musím říct, že do toho vlítnul ve velkém stylu. Na mistrovství světa ve Vídni jsme pak získali bronzovou medaili. Do olympijské sezony jsme šli s velkými ambicemi, ale dvojka s kormidelníkem byla na Michala moc těžká a v Barceloně mu odešly záda. Machajda  po olympiádě předčasně skončil a pro mistrovství světa v Račicích 1993 se zformovala nová čtyřka Dalecký – Šefčík – Blecha – Sokol. Stříbro na domácí vodě v Račicích přineslo další úžasný zážitek.

V té době byl ještě kormidelnický limit 50 kilogramů. Teprve v roce 1996 se FISA ustrnula a nekonečné hubnutí zmírnila váhovým limitem o pět kilo vyšším. Jak se ti dařilo váhu držet?

Osobně jsem s těma 50 kilama neměl velký problém. Vždycky jsem byl malej a lehkej. V jakékoli škole jsem seděl v první lavici, abych viděl na tabuli a když jsem šel v roce 1976 na vojnu, vážil jsem asi 45 kilo. Předtím s juniorama jsem dokonce musel nosit do lodě dovažek. Největší problém s váhou jsem měl na mistrovství světa v roce 1982. Předtím jsme trávili měsíc na soustředění v Roudnici a všichni tři kormidelníci jsme se tam strašně rozežrali. Při odjezdu do Luzernu jsme měli čtyři až pět kilo nadváhy. Chodili jsme ale poctivě běhat, nejedli jsme a za tři dny jsem shodil na  49,5 kilo. V zásadě jsem s váhou problémy neměl, ale Jirka Pták ano. Je podstatně vyšší než já a vím, že přes zimu měl i 61 kilo. Když zvedli limit na 55 kilogramů, chodil jsem do lodě znovu s dovažkem. Dlouhé roky jsem se pak pohyboval na 53 kilech a dopíjel se vodou. Hubnout jsem začal až o hodně později, ale ty tři kila navíc jsem vždycky celkem lehce shodil.

Dá se říct, že Jirka Pták tě vychoval jako svého nástupce?

Dá se to říct, protože jsme drtivou většinu života prožili spolu. Jirka je o 11 let starší, ale spolu jsme hodně drželi a moc prožili. Když se udělaly výsledky, zajela je většinou současně čtyřka i dvojka, které jsme kormidlovali. Když jsme udělali průser, taky spolu. Když jsme někam šli, většinou společně. Opravdu jsme prožili strašně moc...

Vidíš v současnosti svého pokračovatele?

Ale jo. Bohužel to třeba v případě Honzy Zbrojky úplně nedopadlo. Ze Slavie vždycky vycházeli docela slušný kormidelníci a Honza byl první z nich. S ním jsem pracoval v době, kdy jsme s Petrem Blechou trénovali „23“. Jenže Zbrojka se do Dukly nedostal a když skončil školu, potřeboval se nějak živit. Šel do práce a bylo po kormidelníkovi. Další byl Martin Šuma – taky ze Slavie – hodně dobrej kormidelník. S tím jsem pracoval už v juniorech a pak ve „23“. Ten kluk ale vyrostl, nabral váhu a ve Slavii se z něho stal trenér mládeže. Pak přišel jeho brácha Radek Šuma – ten tam je teď a naštěstí je tak hubenej, že se drží.

Jaké vlastnosti má kormidleník mít? Dá se říct něco univerzálního, nebo je to čistě individuální?

Určitě, každej je úplně jinej. Pro kormidelníka je důležitý, aby chtěl. Nemůže si do lodi jen sednout a jenom řídit. Musí mít zájem zjišťovat, jak věci fungují a vědět, jak je napravit, když nefungují dobře. To se dozvíš od starších a taky jako asistent trenéra, když chodíš s těma klukama i trenérem do posilovny - když posloucháš, vnímáš, seš šikovnej a máš zájem udělat to, co ti trenér řekne.

Později jsi absolvoval trenérskou školu.

Všechny zkoušky jsem udělal v roce 2000, ale paradoxně jsem s veslováním skončil, protože se na Dukle začaly dít určitý věci, se kterýma jsem nesouhlasil. O dva roky později začal na Dukle trénovat Petr Blecha a ustavičně mi telefonoval, že dává dohromady osmu a potřebuje, abych se na ni podíval – abych tu osmu srovnal. Do loděnice jsem čím dál častěji utíkal z práce a v roce 2003 jsem se vrátil. Od roku 2004 jsem byl asistent Blechy – on měl áčko Dukly a juniory. Áčko si dělal sám a juniory jsme trénovali společně a v roce 2005 jsem začal dělat juniory sám.

Kombinace kormidelník – trenér se zdá ideální. Časově však asi dost náročná.

V té době jsem na Dukle trávil čas od rána do večera. Měla jediného kormidelníka a to jsem byl já. Jirka Pták skončil a v roce 2006 jsem dostal navíc na staroti ženy. Třeba před Primátorkama jsem šel ráno na vodu s áčkem, pak na mě čekaĺo béčko, protože neexistoval jiný kormidelník. Potom přišli junioři a hned po obědě jsem vyjížděl na další trénink s áčkem. Po práci přišel někdo na kormidlo k béčku – většinou Kobra (pozn. Láďa Havel) a já čekal, až přijdou ženský a šel s nima na člun. V roce 2006 jsem byl vytíženej od rána do večera (směje se). Nevadilo mi to, naopak.

Jak to bylo dál?

Od roku 2004 jsme nepárové veslaře dělali de facto s Petrem Blechou společně i když on byl samozřejmě hlavní trenér a drtivou většinu věcí rozhodoval on. Několik let jsme měli juniory, později jsme trénovali s Petrem áčko i „23“. To bylo ideální spojení. Měli jsme je pohromadě. Když bylo potřeba, jel jsem na kormidle a kluky jsem srovnával z vody. Petr ze člunu. Mladí měli před sebou  vzory. Viděli, jak moc je potřeba trénovat. Třiadvacítka se nám dařila velmi dobře. Samozřejmě záleží na tom, jaký ti přijdou pod ruku lidi, ale od roku 2009 přicházely docela silné ročníky. Podařilo se nám vytvořit velmi dobrou osmu – k tomu jsme měli v áčku noncoxa – malej Neffe, Schindler, Bruncvík a tihle ti, kteří jeli olympiády v Aténách i v Číně. A do toho jsme měli docela slušnou zálohu ve „23“.  V Amsterdamu 2011 se stali vicemistry světa na osmě. V dospělých zajeli medaili na mistrovství Evropy a na mistrovství světa dospělé elity na Bledu skončili devátí - od Američanů dostali vteřinku. Závodili fantasticky. Z Evropy 2011 až 2013  vždycky přivezli medaili. Bohužel ne všichni ti mladí vydrželi – někdo kvůli škole, jiní odešli do áčka, kde byli potřeba, a osma se rozpadla. Další ročníky už nebyly tak silné a řady nám začaly řídnout. Neměli jsme kým doplňovat áčko a začalo se to projevovat na výsledcích. Nechci všechno házet jen na to, že bylo málo lidí. Udělali jsme i chyby a všechno se to sečetlo tak, že na olympiádě v Londýně dojel noncox poslední.

Řady veslařů stále řídnout?

Byly roky, kdy jsem dokonce zakázal nohejbal. Pokud by se totiž někomu něco stalo, osma by nevyjela. Nebo jsem postavil osmu z devíti a jeden byl náhradník. A měl jsem tam i skifaře nebo lehkou váhu, aby se vůbec dala posádka dohromady. Dnes s odstupem musím říct, že mezi „23“ a áčkem máme díru pět roků. Muselo by se pět šest let pracovat s úspěšnými juniory, aby se mohli prezentovat v áčku.

Loni jsi jel Primátorky jen s veterány...

Na Dukle došlo ke změnám ve vedení a řekli mi, že mě už nepotřebují. Ani jako trenéra, ani jako kormidelníka. Vykřikoval jsem pak, že už kormidlovat nechci. Jsem ale zase takovej srdcař – duklák, že bych je ve štychu nenechal, kdyby za mnou přišli. Věděl jsem, že Dukla postaví tři osmy, ale má jen jednoho kormidelníka – Radka Šumu. Počítal jsem s tím, že bych jel třeba s „lehkáčema“ nebo třetí osmou. Starám se teď o čluny, auta a opravy lodí. Udělali ze mě technické zázemí. Myslím si ale, že mám veslování pořád co dát.

Jak moc trpěl sportovní vytížeností rodinný život?

Děti mi protekly mezi prstama. Z prvního manželství mám dvě holky a z druhého syna. Děvčat jsem si moc neužil a v době, kdy vyrůstal kluk, býval jsem pořád na soustředění a závodech. Vrcholový sport a reprezentace na nejvyšší úrovni jsou prostě takové. Žil jsem úspěchy ve veslování. Nestěžuju si. Teď, kdy už netrénuju, mám víc času a užívám si ho s vnoučaty. Konečně  jezdím častěji na chatu, kterou jsem koupil už před dvaceti lety u Sázavy. Jsem romantickej typ. A všechno si tam dělám sám. Mám víc času pro sebe i rodinu. Všechno zlé je pro něco dobré. Téměř každý víkend se vidím s vnoučaty - mám jich šest.  Starý se  necítím. Neměl bych problém sednout si znovu do lodě, nebo trénovat. I když to číslo – 60 – se mi vůbec nelíbí! Z padesátky jsme si dělali srandičky...

Text: Manfred Strnad    Foto: archív Oldřicha Hejduška    Repro: Pavel Myška

Český veslařský svaz (ČVS) > Novinky > Olda Hejdušek – 60! - 3.díl

Buďte v obraze

příhlaste se k odběru novinek, ať Vám nic neunikne



         

  

 

 

 


Kategorie


Důležité


Kontakty

  • +420 233 313 352